ECLI:CZ:US:2013:2.US.3454.12.1
sp. zn. II. ÚS 3454/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Čoupka, zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, PhD., advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 21 Co 46/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. 31 C 2/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující: Městský soud v Brně zrušil rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. 31 C 2/2010 podílové spoluvlastnictví stěžovatele (v původním řízení vystupoval v pozici žalovaného) a Moniky Bernovské (v původním řízení vystupovala jako žalobkyně) k domu č. p. X a specifikovaným pozemkům (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 2.700.000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Stěžovateli uložil uhradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem změnil pouze tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.700.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se k jeho důkazním návrhům náležitě nezabývaly zjištěním reálného uspořádání budovy č. p. X. Tvrdí, že se nejedná o "společný uliční a dvorní trakt" jedné budovy, nýbrž o dvě samostatné budovy, z nichž jedna již byla zapsaná do katastru nemovitostí a druhá dosud nikoli. Obě budovy podle jeho názoru vykazují znaky samostatných budov se samostatnými vchody. Stěžovatel připomněl, že dvorní trakt vznikl jeho vlastní prací a z jeho prostředků. Obecné soudy však k těmto jeho tvrzením nepřihlédly a necitlivě přistoupily k určení výše částky, kterou má stěžovatel zaplatit žalobkyni. Takový postup stěžovatel považuje za porušující dobré mravy.
Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem odvolací soudu týkajícím se nákladů řízení. Domnívá se, že úspěch v odvolacím řízení byl mezi účastníky zcela srovnatelný a soud tedy neměl přistoupit k uložení povinnosti stěžovatele uhradit náklady odvolacího řízení žalobkyně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i její přílohy, stěžovatel se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhá. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Při svém rozhodování soudy vycházely ze zjištění, že účastníci se shodli na zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázání do výlučného vlastnictví stěžovatele za náhradu. Souhlasné stanovisko účastníci zaujali i ohledně pozemků, jichž se vypořádání mělo týkat. Lišili se však v otázce rozsahu nemovitosti, kterou je možno podřadit pod označení dům č. p. X, a s tím následně souvisejícím určením částky, která by měla být na vypořádání podílu uhrazena. Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně za účelem zjištění, zda se jedná o uliční a dvorní trakt jedné budovy, nebo o dvě samostatné budovy, provedl rozsáhlé dokazování. Jeho závěrem bylo zjištění, že se jedná o jeden stavební celek, jehož zrekonstruovaná dvorní část není schopna ke svému účelu samostatně sloužit. Polemice stěžovatele stran rozsahu provedeného dokazování nelze přisvědčit. Soud prvého stupně se zabýval i otázkou tzv. širšího vypořádání, kterým by bylo možné zohlednit údajné investice vynaložené stěžovatelem na společnou věc. Pokud však stěžovatel ani přes výzvu soudu směřující ke zjištění, jaký v tomto směru uplatňuje nárok, vady svého procesního návrhu neodstranil, nelze než k jeho nynějším námitkám připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt a považovat je za nedůvodné. Postup obecných soudů, při němž vyšly z obvyklé ceny nemovitosti stanovené znaleckým posudkem a podle ní stanovily výši částky, kterou stěžovateli uložily zaplatit žalobkyni, zcela odpovídá ustanovením občanského zákoníku a nelze na něm spatřovat nic nemravného.
K námitce týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V posuzovaném případě však Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti neshledal. Odvolací soud změnil výrok týkající se lhůty k plnění ve prospěch žalobkyně. Vyšel přitom z obecné zákonné úpravy a své další úvahy v odůvodnění rozhodnutí uvedl. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud shledal, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena, a nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu