ECLI:CZ:US:2013:2.US.350.13.1
sp. zn. II. ÚS 350/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Chmelaře, právně nezastoupeného, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 1075/2012-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 20 Co 466/2011-151 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2011 č. j. 19 C 80/2008-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2013 v elektronické podobě a doplněným písemným podáním shodného znění podaným k poštovní přepravě dne 28. 1. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jeho základních práv. Současně dle ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zcela zaplatí stát.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a konstatuje, že tomu tak není. Stěžovatel především není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z evidence Ústavního soudu je přitom patrno, že stěžovatel v minulosti podal již více než 160 ústavních stížností, z nichž řada trpěla stejnými vadami. K jejich odstranění pak byl v mnoha případech vyzýván s poučením o důsledcích jejich případného neodstranění v určené lhůtě, jakož i o náležitostech ústavní stížnosti i o dalších předpokladech pro její projednání.
Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného opakovaně i ve věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Ústavní soud proto nevyhověl stěžovatelově žádosti o poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování ústavní stížnosti a neadresoval mu výzvu k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Z podstaty věci pak nebylo možno vyhovět ani stěžovatelově návrhu ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj