ECLI:CZ:US:2013:2.US.3517.12.1
sp. zn. II. ÚS 3517/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Šány, Mgr. Miroslavy Kurzové a Jany Horné, zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, PS 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 193/2011-294 ze dne 11. srpna 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 94/97-171 ze dne 15. prosince 2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl ve výroku pod bodem I ve vztahu k žalobkyni Miroslavě Šánové (právní předchůdkyni stěžovatelů) potvrzen výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl zamítnut návrh původní žalobkyně na uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu č. p. X a stavebního pozemku parc. č. Y - nacházejících se v katastrálním území Nové Město hlavního města Prahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (z důvodu rasové perzekuce). Na podporu svých tvrzení odkázali mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, jakož i na další judikaturu. Nižším instancím vytkli též nesprávnost jejich právního závěru v otázce prekluze restitučního nároku. Nejvyšší soud však podanému dovolání nevyhověl, když dospěl k závěru, že otázkou rasové perzekuce právní předchůdkyně stěžovatelů se již obsáhle zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, přičemž nyní nemá důvod se od jím vyslovených závěrů odchýlit, a dovolání odmítl svým usnesením č. j. 28 Cdo 447/2012-327 ze dne 11. 7. 2012 jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že obecné soudy rozhodly v rozporu se smyslem zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1733/2000 ze dne 31. 8. 2000, jakož i ostatní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně stěžovatelů byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu. Tuto argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti a jejím následném doplnění podrobněji rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly judikaturu týkající se problematiky rasové perzekuce na jejich případ. Ústavní soud pokládá na tomto místě za vhodné poznamenat, že právě otázkou ústavní konformity posouzení rasové perzekuce právní předchůdkyně stěžovatelů ze strany obecných soudů se již Ústavní soud zabýval, a to ve věci sp. zn. II. ÚS 50/12, kdy dospěl k závěru (viz usnesení ze dne 7. března tohoto roku), že z předložených důkazů nebylo lze učinit závěr, že by právní předchůdkyně stěžovatelů trpěla nacistickou perzekucí vysloveně z rasových důvodů, to jest že by odnětí majetku představovalo jednu z nejkřiklavějších forem rasismu, kdy zabavení majetku bylo výrazem snahy potřít české vlastenectví, vymýtit odpor proti nacistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa, a to jak jeho společenských elit, tak i obyčejných občanů.
Pokud tedy obecné soudy shledaly, že ve věci není splněna podmínka uvedená v §3 odst. 2 citovaného zákona, tedy že z rozhodnutí okupačních orgánů o zabavení majetku a s nimi spojených souvislostí jednoznačně vyplývá, že důvodem zabavení majetku během okupace byl postoj rodiny Sigmundových v širším slova smyslu k okupačnímu režimu, a nikoliv jejich slovanský původ, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné.
V závěru se však sluší opět konstatovat, že Ústavní soud i v nyní posuzované věci stěžovatelů vnímá důvody ke konfiskaci majetku jejich předchůdkyně nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nicméně nucen opět poukázat na vůli zákonodárce, zřetelně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Zákon č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. v §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právní předchůdkyni stěžovatelů, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu