ECLI:CZ:US:2013:2.US.352.13.1
sp. zn. II. ÚS 352/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kachyni, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. Nao 69/2012-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť se jím cítí dotčen ve svých základních právech, a to konkrétně právu na soudní ochranu a spravedlivý proces a právu zákonného soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudci Nejvyššího správního soudu Radovan Havelec a Miluše Došková nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci vedené u něj pod sp. zn. 2 As 123/2012 (v něm se přezkoumává kasační stížnost proti rozsudku správního soudu vydaného v řízení o stěžovatelově žalobě směřující proti správním rozhodnutím ve věci povolení užívání stavby "Závlaha Podivín-Lužice, 3.Stavba").
Stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí. Podjatost soudce Radovana Havelce dovozuje jednak z toho, že jeho předchozí námitku podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně vyřídil pouhým přípisem, aniž by o ní řádně rozhodl usnesením; neformální postup byl dle stěžovatele motivován přátelským vztahem k této soudkyni. Přitom z důvodu kolegiálního vztahu k ní měl soudce Radovan Havelec naopak sám sebe z rozhodování případu vyloučit. Motivací tohoto soudcova postupu je podle stěžovatele jeho vědomost o členství soudkyně v KSČ před listopadem 1989. Takovému soudci stěžovatel nemůže věřit. Podjatost soudkyně Miluše Doškové dovozuje z jejího zařazení na seznamu soudců, kteří byli k 17. 11. 1989 členy KSČ, publikovaném na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR. Stěžovatel se obává jejího ideového ztotožnění s bývalým politickým režimem. Stejně zdůvodňuje i výhradu vůči další soudkyni Nejvyššího správního soudu - člence náhradního senátu. Námitku podjatosti i vůči dalším soudcům (bez určení, jakého či jakých soudů) - kandidátům či členům komunistické strany, kteří na seznamu ministerstva nejsou uvedeni, a dále těm, kteří byli či jsou zapojeni do činnosti "jiné komunistické strany než KSČ", taktéž zdůvodňuje jejich posunutým hodnotovým systémem.
Dne 20. 2. 2013 zástupce stěžovatele soudu doručil ještě jednu kopii napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. O den později totéž učinil i sám stěžovatel, který navíc připojil své vlastní doplnění důvodů návrhu. Argumentací zde uvedenou se však Ústavní soud nezabýval. Stěžovatelé - fyzické osoby - musí být v řízení o ústavní stížnosti bezvýjimečně zastoupeni advokátem. Stěžovatel také řádně zastoupen je. Znamená to, že ústavní stížnost, jakož i její následné doplňky, musí být advokátem skutečně sepsány, anebo jím alespoň výslovně aprobovány. Jen tak dojde naplnění smysl povinného zastoupení, jímž je, s ohledem na specifika řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby se Ústavní soud jako specializovaný soud zabýval toliko kvalifikovanými návrhy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení").
Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Podle ustanovení §43 odst. 3 usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti námitky, které předestřel již v procesním návrhu, o němž Nejvyšší správní soud rozhodl a s nimiž se vypořádal způsobem, který má adekvátní racionální základnu. Není žádného relevantního důvodu neztotožnit se se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to ve všech rovinách, v nichž na námitky stěžovatele reagoval. I z pohledu Ústavního soudu jsou jeho argumenty zcela přiléhavé a výstižně odůvodňují, že stěžovatelem uváděné námitky samy o sobě založit důvod podjatosti soudců dle ustanovení §8 s. ř. s. nemohou.
S obdobnou argumentací, jakou nyní předestřel stěžovatel, byl Ústavní soud konfrontován již v celé řadě případů. Vedle rozhodnutí zmiňovaných v odůvodnění napadeného usnesení, lze z těch nejnovějších poukázat ještě například na usnesení sp. zn. III. ÚS 536/11, I. ÚS 113/12, III. ÚS 1789/12, IV. ÚS 4548/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nichž se Ústavní soud tvrzenou podjatostí soudců opírající se o jejich členství v KSČ zabýval. Návrhy se v podstatných rysech shodovaly se stěžovatelovým a od prejudikatury není důvod se odchylovat. Základní úvahové východisko Ústavní soud formuloval v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217) tak, že: "Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset). ... ´Prosté´ členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem." Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Nejvyšší správní soud proto správně soustředil svoji pozornost k namítaným "jedinečným" okolnostem, specifickým z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Takové skutečnosti však stěžovatel netvrdil. Netvrdí je ani v nyní v ústavní stížnosti. Návrh staví na prostém předestření informace o členství jmenovaných soudkyň v KSČ, resp. v případě Radovana Havelce, rozvíjení spekulací o tom, že na námitku podjatosti soudkyně krajského soudu reagoval jen neformálním přípisem právě proto, že věděl o jejím předlistopadovém členství ve straně. Pro úplnost je třeba uvést, že důvody tohoto postupu soudce stěžovateli vysvětlil v přípise ze dne 5. 4. 2012; námitka podjatosti byla vznesena po uplynutí zákonem stanovené lhůty, proto k ní nebylo možné v intencích procesních pravidel vůbec přihlížet. Stejného charakteru, tedy toliko spekulativními, jsou i tvrzení, že daný postup volil jmenovaný soudce také z důvodu kolegiálního a přátelského vztahu k soudkyni krajského soudu. Žádné (a tím pádem ani přesvědčivé) konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu, tedy stěžovatelem uvedeny nebyly.
Výhrada stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o všech jeho námitkách, je toliko obecná, Ústavní soud žádnou nevyčerpanou námitku neobjevil. Se všemi námitkami, s nimiž stěžovatel v textu Ústavní stížnosti operuje, se Nejvyšší správní soud vypořádal, jak odůvodnění jeho rozhodnutí dokládá.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv prokázat nezdařilo. Vzhledem k tomu byl jeho návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu