ECLI:CZ:US:2013:2.US.3554.12.1
sp. zn. II. ÚS 3554/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města České Velenice, se sídlem Revoluční 228, České Velenice, jednajícího starostou města Ing. Jaromírem Slívou, zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem Lazarská 8, Praha 2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Ministerstva financí ČR, spojené s návrhem na zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností dle §72 odst. 1 písm. b) a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zákaz pokračování v nečinnosti Ministerstva financí ČR (dále též "MF ČR"), jíž má docházet k porušování ustanovení čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava").
Stěžovatel odeslal MF ČR listinu ze dne 11. 11. 2011, označenou jako "Podnět ke zrušení, resp. zahájení řízení o zrušení dosud vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů z důvodu jejich umístění, které je v rozporu s OZV č. 3/2011", jíž se domáhal, jak sám název listiny napovídá, zahájení řízení o zrušení povolení k provozování s provozovateli videoloterních terminálů (jak zní jejich zákonné označení, s nímž operuje zákon č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), provozovaných na katastrálním území města České Velenice v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 3/2011, která s jedinou výjimkou provozování takových zařízení na území obce zakázala. Následně se kvůli nečinnosti MF ČR stěžovatel obrátil na nadřízený správní orgán, tedy na příslušného ministra, s podnětem k provedení opatření proti nečinnosti.
MF ČR reagovalo až listinou ze dne 13. 4. 2012, v níž se uvádí některé obecné okolnosti regulace provozování videoloterních terminálů, zejména stanovisko MF ČR k institutu tříleté "ochranné lhůty", jejž zavedl zákon č. 300/2011 Sb., novelizující zák. č. 202/1990 Sb.
Následně zaslalo MF ČR stěžovateli přípis ze dne 12. 6. 2012, označený jako "Žádost o specifikaci podnětu". Tímto přípisem jednak MF ČR informovalo stěžovatele o některých souvisejících krocích vlády ve věcech právní regulace hazardu, dále pak žádalo vyjádření stěžovatele, zda na vyřízení věci trvá a v kladném případě vyzvalo stěžovatele, aby podal nový podnět, ohledně nějž "doporučilo", nechť je tento zaměřen jen na několik konkrétních provozoven, jejichž provoz byl již v době vydání povolení v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obce.
Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že se tímto postupem MF ČR dopustilo zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na samosprávu, které mu garantují zejm. čl. 8 a 101 odst. 1 Ústavy. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel zároveň i návrh na zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., který stanovuje, že: "Na povolení, která byla vydána podle §2 písm. i), j) a podle §50 odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném před 1. lednem 2012, se zmocnění obce vydávat obecně závaznou vyhlášku nevztahuje do 31. prosince 2014; totéž platí pro ustanovení §50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. ledna 2012. Dobu platnosti těchto povolení omezí Ministerstvo financí tak, aby jejich platnost skončila nejpozději dnem 31. prosince 2014, budou-li tyto loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce nebo v rozporu s ustanovením §50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. ledna 2012."
Než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení věci, zkoumá vždy nejprve, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, tedy zejména zda byla podána ve lhůtě, zda stěžovateli svědčí aktivní legitimace k jejímu podání, zda je v kompetenci Ústavního soudu věc přezkoumat, zda není nepřípustná aj.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost nebyla podána k tomu oprávněným subjektem.
Dle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku (dále jen "územní samosprávný celek") podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.
Stížnost v této věci však podala obec, již ovšem nelze ztotožňovat se zastupitelstvem obce. Zákonodárce expresis verbis nadal aktivní legitimací k podání komunální ústavní stížnosti proti neoprávněnému zásahu do práva na samosprávu zastupitelstvo obce jakožto zvláštního nositele procesní způsobilosti v tomto druhu řízení před Ústavním soudem, nikoliv obec jakožto samostatný subjekt práva. K tomuto závěru ostatně Ústavní soud dospěl již ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 606/06 (dostupné z: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se přiklání k názoru literatury, že je navíc k podání tohoto druhu stížnosti potřeba, aby se na něm zastupitelstvo řádně usneslo a toto své usnesení k ústavní stížnosti připojilo (viz Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha, 2007. s. 316), neboť se jedná o kolektivní orgán, jemuž je tato forma tvorby vůle vlastní. Ustanovení §87 obecního zřízení stanoví, že k platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Jelikož zákon o Ústavním soudu nemá zvláštní úpravu, (neopravňuje k podání komunální stížnosti např. každého jednotlivého člena zastupitelstva), uplatní se kolektivní tvorba vůle i v tomto případě. Nestačí tedy, aby její podání inicioval toliko starosta v rámci výkonu svých pravomocí.
Ústavní soud podotýká, že se zde nejedná o zbytečný formalizmus, ale o nutné vyjasnění oprávnění jednotlivých orgánů obce, neboť obec může jednat jen prostřednictvím svých orgánů, které mají své právním řádem přesně vymezené pravomoci, a nelze tedy libovolně zaměňovat jeden za druhý. To by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z praktického hlediska se tímto požadavkem na kategorickém dodržení textu zákona rovněž eliminují situace, kdy např. starosta obce či jiný neoprávněný orgán podává svévolně ústavní stížnosti, které jsou v rozporu s vůlí orgánu oprávněného, tedy zastupitelstva obce.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovateli v této věci nesvědčí aktivní legitimace, proto je dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti soudcem zpravodajem dle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Tím je založen i důvod pro odmítnutí připojeného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení dle ust. §43 odst. 2 písm. b), neboť v těchto případech takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Jelikož jen senát může rozhodnout o odmítnutí návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, senát Ústavního soudu ústavní stížnost i s ní spojený návrh odmítl dle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu