ECLI:CZ:US:2013:2.US.3579.12.1
sp. zn. II. ÚS 3579/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo nám. 2, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2288/2011-160 ze dne 17. 7. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 272/2010-134 ze dne 14. 10. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na vedlejším účastníkovi, v původním řízení žalované, domáhal zaplacení částky 33 164 070 Kč s odůvodněním, že jako spolujezdec v osobním automobilu byl těžce zraněn při dopravní nehodě. Po závažném poranění mozku je v kómatu, kvadruplegik, připoután na lůžko, zcela závislý na přístrojích a péči třetích osob. Požadovaná částka představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou na dvacetinásobek podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. po odečtení 20 % pro spoluzavinění, neboť stěžovatel nebyl připoután bezpečnostním pásem. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, č. j. 21 C 123/2006-96, uložil žalované zaplatit žalobci 9 881 670 Kč, ohledně částky 23 284 880 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 4 499 340 Kč zamítá, a ohledně povinnosti k zaplacení 2 116 680 Kč jej potvrdil.
Dovolací návrh stěžovatele Nejvyšší soud výše citovaným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že výše přiznané náhrady ve světle všech okolností případu a jeho srovnání s jinými obdobnými případy nevymyká, není nepřiměřeně nízká.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že Nejvyšší soud nepovažoval rozdíl v odškodnění v částce 4 000 000 Kč za významný, když uvedl, že tato okolnost (chybný výpočet) neměla vliv na přiměřenost odškodnění. Stěžovatel je přesvědčen, že rozdíl v odškodnění za ztížení společenského uplatnění způsobený chybným výpočtem odvolacího soudu je porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a principu proporcionality. V současných ekonomických poměrech má dle názoru stěžovatele částka v řádu několika milionů korun vliv na přiměřenost odškodnění. Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ohledně proporcionality a spravedlivého odškodnění, které uznaly pouze 6,5 násobek bodového ohodnocení namísto desetinásobku bodového odhodnocení, které přiznal soud prvního stupně. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné na prvním místě konstatovat, že si je plně vědom tíživých dopadů úrazu, který stěžovatel utrpěl, a v tomto smyslu nahlíží na celou věc především po lidské stránce. Přesto však, jakkoli empaticky vnímá životní osud stěžovatele, nemohl Ústavní soud dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje neústavnost rozhodnutí obecných soudů ve výši přiznané náhrady, kdy odvolací soud přiznal pouze 6,5 násobek bodového ohodnocení namísto desetinásobku bodového odhodnocení, které přiznal soud prvního stupně, s tím, že se navíc dopustil chyby ve výpočtu náhrady, což Nejvyšší soud vědomě aproboval. Ústavní soud ovšem nemohl odhlédnout od okolností, k nimž odvolací soud při vypočtení náhrady přihlížel. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že při rozhodování o výši náhrady přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná stěžovateli na odškodnění ztížení společenského uplatnění mimosoudně plnila částkou 2 177 100 Kč a po rozhodnutí soudu prvého stupně mu uhradila další částku ve výši 3 265 750 Kč odpovídající pětinásobku odškodnění za ztížení společenského uplatnění po odpočtu 50 % spoluzavinění stěžovatele, celkem tedy z tohoto právního důvodu plnila žalobci částkou 5 442 750 Kč. Z toho soud dovodil, že žalobce se tak důvodně domáhá za ztížení společenského uplatnění v částce 2 104 530 Kč, když odvolací soud usoudil, že stěžovateli náleží z tohoto titulu celkem odškodnění ve výši 7 547 280 Kč a současně také náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení.
Otázkou ústavní roviny výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění se Ústavní soud již v minulosti zabýval. V nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499) poukázal na to, že Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že v tomto nálezem řešeném případě Ústavní soud označil přiznané odškodnění ve výši 24 000 Kč za ztrátu zdravé ledviny (k níž došlo záměnou ledvin při operaci) za zcela nepřiměřené a nepřijatelné. V nyní projednávané věci proti sobě stojí stav, kdy poškození stěžovatele je objektivně bezpochyby ještě závažnější (stav vigilního kómatu, závislost na přístrojích a péči třetích osob), nicméně přiznané finanční odškodnění spolu s mimosoudním plněním je rovněž nesrovnatelně vyšší (celkem 7 547 280 Kč) než v nálezem řešeném případě. Jak poukázal Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, odškodnění závažných poškození zdraví částkami v řádu desetitisíců korun by mohlo být v současných ekonomických poměrech České republiky považováno za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a principu proporcionality, avšak je-li i to nejzávažnější poškození zdraví odškodněno částkou v řádech milionů korun a toto odškodnění je v přiměřené relaci k odškodněním přiznaným v případech obdobných, není dán důvod k tomu, aby dovolací soud považoval aplikaci platné právní úpravy za vadnou (srov. str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu).
Ústavní soud posuzoval, zda rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s výše vytýčenými principy, zejména s principem proporcionality, které by si žádalo ingerenci Ústavního soudu. Obecné soudy v tomto ohledu nepostupovaly formalisticky, nýbrž do právního posouzení promítly i lidský rozměr následků tragické autonehody. Jinou je pak otázka, zda přece jen řešení, které zvolil soud nalézací, nereflektovalo případ stěžovatele lépe, zda přiznanou výší plastičtěji neodráželo jeho utrpení; tato otázka však již leží mimo rozhodovací sféru Ústavního soudu.
Na závěr si Ústavní soud dovoluje poznamenat, že žádná peněžitá částka ani jiné materiální hodnoty nemohou stěžovateli vrátit plnohodnotný život, a v tomto smyslu je poškození jeho zdraví rovnocenně neodčinitelné.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu