ECLI:CZ:US:2013:2.US.3623.12.1
sp. zn. II. ÚS 3623/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele JUDr. Františka Banďoucha, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. 29 Cdo 1159/2011-219, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010 č. j. 15 Cmo 125/2010-186, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 č. j. 58 Cm 31/2009-95, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 21. 9. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1 Ústavy, v čl. 11, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 31/2009 vyplývá, že základem sporu je skutečnost, že se stěžovatel nestal vlastníkem v napadených rozhodnutích vymezeného podílu na tam specifikovaných nemovitostech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K věci samé Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele odkazující na ústavněprávní principy upínající se zejména ke stěžovatelově dobré víře, je vzhledem k těžišti právě projednávané věci, nepřiléhavá. Zejména Městský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětlil, že předmětná kupní smlouva, na základě níž měl stěžovatel nabýt podíl na nemovitostech, byla uzavřena ještě před vznikem dědické dohody. Proto bylo nutno i na nezletilého syna prodávající pohlížet jako na potencionálního dědice a tento se proto mohl posléze prostřednictvím jemu ustanoveného zástupce, dovolat jako opomenutý spoluvlastník relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Taková kupní smlouva se stala neplatnou ex tunc, a proto sporné nemovitosti patří (resp. patřily) do vlastnictví tehdejší prodávající (v kontextu ústavní stížností napadených rozhodnutí úpadce) a správce konkurzní podstaty je z toho důvodu zapsal do soupisu konkurzní podstaty správně. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti s touto konstrukcí soudů argumentačně nevyrovnal; je přitom jistě pravda, že stěžovatelem citované rozhodnutí Městského soudu v Praze dne 4. 4. 1972 sp. zn. 11 Co 48/72 na danou věc přímo nedopadá, a že právní postavení stěžovatele, nahlíženo optikou právě projednávané věci, není šťastné. Na druhou stranu stěžovateli nic nebránilo v tom, aby předmětnou kupní smlouvu uzavřel až po ujednání dědické dohody. Tvrzení stěžovatele, že syn prodávající by se nikdy dědicem předmětných nemovitostí nestal, je poněkud spekulativní, neboť bylo-li by v dědickém řízení postupováno podle práva, mohla se celá věc ubírat i jiným směrem. Stěžovatel se rovněž v ústavní stížnosti ani náznakem nepokouší vysvětlit, jaký rámec by v intencích jeho představ ochrana některých subjektů dědického řízení měla vlastně mít; postupovalo-li by se tak, jak stěžovatel naznačuje, celý ochranný mechanismus by byl značně oslaben a v některých případech dokonce i vyloučen.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti. To se týká i žádosti o předběžné projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu