ECLI:CZ:US:2013:2.US.3648.12.1
sp. zn. II. ÚS 3648/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti 1) R. D., 2) L. D. a 3) V. D., všech právně zastoupených JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. března 2011 sp. zn. 17 T 131/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2011 sp. zn. 4 To 153/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 č.j. 6 Tdo 153/2012-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byli stěžovatelé odsouzeni za spáchání pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona, za což byl stěžovatelům 2) a 3) uložen trest odnětí svobody v délce trvání 1 roku podmíněně odložený na zkušební dobou 2 let, a stěžovateli 1) byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozhodl, že dle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu se odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě zrušuje v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinnými ze spáchání pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Stěžovatelé 2) a 3) byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, když podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona se výkon trestu odkládá na zkušební dobu v trvání 2 let, a stěžovatel 1) k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona se výkon trestu odkládá na zkušební dobu v trvání 4 let.
O dovolání podaném všemi stěžovateli rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se nedopustili skutku, pod kterým je soudy spatřováno spáchání trestného činu. Obecné soudy se podle jejich názoru nezabývali námitkami o tom, že daný průběh skutkového děje mohl proběhnout dle tvrzení stěžovatelů. Z důkazů, které byly soudy provedeny, však jednoznačný závěr o spáchání trestného činu není jednoznačně dán a v tomto případě měla být rozhodujícími soudy v plném rozsahu použita zásada in dubio pro reo. Taktéž nebylo prokázáno, že by jednání stěžovatelů mohlo být považováno za trestný čin a toto jednání ani nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Pokud tedy stěžovatelé nenaplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, které stanoví trestní zákon, nelze o jejich vině rozhodnout tak, jak to učinily soudy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Stěžovatelé v projednávané ústavní stížnosti uplatnili argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřují v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly. Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů, včetně soudu dovolacího, který v obsahu dovolání nehledal důvody dle §265b tr. řádu, vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zrušených práv stěžovatelů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu