ECLI:CZ:US:2013:2.US.365.12.1
sp. zn. II. ÚS 365/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Halouzkové, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem Poštovská 8c, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011, č. j. 28 Cdo 2696/2011-273, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, č. j. 18 Co 134/2008-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, č. j. 18 Co 134/2008-213, byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č. j. 41 C 120/2006-81, pouze tak, že oprávněné osoby (včetně stěžovatelky) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), sice nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí původního vlastníka Pavla Kohna, avšak mají právo na náhradu za tyto nevydané pozemky.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. prosince 2011, č. j. 28 Cdo 2696/2011-273, stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť nepředložila žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jež jako jediné přichází v její věci v úvahu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu - jím označený coby měnící - svým obsahem představoval potvrzení odpovídajícího výroku rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud nedospěl k závěru podloženému citací relevantních právních předpisů a judikatury, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud vůbec nebyla řešena.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Předesílá, že v průběhu odvolacího řízení změnila odvolání podané její právní předchůdkyní, a to v tom smyslu, že se již nebránila nárokům ostatních oprávněných osob podle zákona o půdě na vydání podílu na předmětných nemovitostech, nicméně poukázala na to, že dotčené nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za tyto nemovitosti, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka. Stěžovatelka ve svém návrhu obrací pozornost k §153 odst. 2 o. s. ř., a připomíná obsah §212 písm. d) o. s. ř. a §212a odst. 1 o. s. ř. Dovozuje, že v předmětném případě zákon stanoví, jakým způsobem se vypořádávají restituční nároky oprávněných osob, a vyslovuje přesvědčení, že tyto nároky by měly být primárně vypořádány vydáním restituovaného majetku a teprve za situace, že tomu není možné, lze přistoupit k vydání pozemků náhradních nebo k poskytnutí peněžitého plnění. Uvádí, že přiznání nároku na vydání sporných pozemků je otázkou podstatnou, neboť nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou výší rovnala více než zlomku jejich tržní ceny. Pozemkovému úřadu a soudům poté vytýká, že se nezabývaly otázkou existence zákonné překážky bránící vydání pozemků.
5. V další části své argumentace stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že její právní předchůdkyně, paní Berta Schmidtová, byla v roce 1999 zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím právním zástupcem byl posléze ustanoven pan Rainer Unterstaller, který tuto činnost vykonával až do její smrti v roce 2008. Stěžovatelka konstatuje, že podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je třeba, aby byl takový úkon schválen soudem. Jelikož soud takový úkon neschválil, stěžovatelka dovozuje, že opatrovník, pan Unterstaller, nebyl oprávněn udělit procesní plnou moc k vedení řízení jménem paní Berty Schmidtové a v dané věci rovněž nebyl oprávněn jejím jménem podat odvolání.
III.
6. Ústavní soud na úvod konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
7. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že se skutkově, právně i obsahově obdobnými námitkami a tvrzeními téže stěžovatelky obsaženými v předcházejících ústavních stížnostech v minulosti opakovaně zabýval (usnesení sp. zn. III. ÚS 364/12, sp. zn. IV. ÚS 3610/11 a sp. zn. III. ÚS 192/12), což je významné z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž je ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, které Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
8. Nosné důvody těchto usnesení jsou stěžovatelce dostupné, a proto postačí na ně jen odkázat. Z usnesení sp. zn. IV. ÚS 3610/11 stačí citovat následující argumentaci: "Stěžovatelka ve svém podání poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, přičemž však opomíjí tu skutečnost, že jednak nevystupovala v roli žalobce, čímž se nepodílela na formulaci žalobního petitu, a jednak dané ustanovení nezakládá povinnost soudu přisoudit účastníkům něco jiného nebo více. Jedná se pouze o možnost, která náleží do diskrece soudu. V jejím nevyužití nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky, neboť je to především žalobce, kdo určuje předmět sporu. Z předložených listin je přitom zřejmé, že žalobci se v daném případě domáhali přiznání práva na náhradu za pozemky, které jim v rámci restitučního řízení nemohly být vydány."
9. Výše uvedená dispoziční zásada, vyjádřená v prvostupňovém řízení v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., nalézá svůj odraz v rámci odvolacího řízení v ustanovení §212 o. s. ř. Z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že tento se možností aplikace citovaného ustanovení zabýval, ovšem oproti stěžovatelce dospěl k závěru, že ani ve výjimečných případech daných ustanovením §212 o. s. ř. nelze věc v odvolacím řízení přezkoumat a rozhodnout nad rámec žaloby. Odvolací soud tak přezkoumal napadený rozsudek pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců, v čemž lze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat postup ústavně konformní. Stejně tak lze k obdobným závěrům dospět i při posuzování závěrů krajského soudu stran oprávnění stěžovatelky domáhat se odvoláním pro žalobce lepšího práva."
10. Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže rozhodující soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu