ECLI:CZ:US:2013:2.US.3676.12.1
sp. zn. II. ÚS 3676/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Ireny Klimánkové a Petra Klimánka, obou zastoupených JUDr Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2012, č. j. 2 Aos 1/2012-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012, č. j. 5 A 44/2012-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým návrhem po Ústavním soudu žádají, aby vyslovil, že Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími porušily jejich základní práva zakotvená ve čl. 11, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a uvedená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelé se obrátili původně na Nejvyšší správní soud s návrhem na zrušení opatření obecné povahy, konkrétně vyhlášky č. 32/1999 hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, ve znění novel a doplňků nebo eventuálně na zrušení části této vyhlášky týkající se pozemků v jejich vlastnictví, které v návrhu přesně specifikovali. Nejvyšší správní soud věc postoupil věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Ten přípisem ze dne 16. 3. 2012, č. j. 5 A 44/2012-17, upozornil stěžovatele na ustanovení §101b odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a vyzval je, aby upřesnili, které z celkem dvaatřiceti změn uvedeného územního plánu napadají. Na tuto výzvu stěžovatelé nereagovali a Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím jejich návrh odmítl. Svůj postup odůvodnil tak, že stěžovatelé označili napadené opatření jako "vyhlášku č. 32/1999 hl. m. Prahy o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy ve znění novel a doplňků", která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2000, přičemž lhůta pro podání návrhu podle §101b odst. 1 s. ř. s. skončila dnem 1. 1. 2003.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé kasační stížnost, ve které označili postup soudu prvního stupně za restriktivní, neboť z obsahu jejich podání bylo zřejmé, že napadají všechny předpisy a opatření, jimiž byl měněn a doplňován územní plán hlavního města Prahy, přičemž jejich alternativní návrh soudu umožňoval, aby rozhodl jen o té části územního plánu, která se týká pozemků v jejich vlastnictví, čímž by odpadl soudem v odůvodnění rozhodnutí proklamovaný zásah do principu právní jistoty.
Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Uvedl, že stěžovatelům nelze přisvědčit v tom, že lhůtu k napadení je nutno počítat od účinnosti poslední novely územního plánu, neboť by tak bylo možno kvůli jinak zcela nepatrné změně územního plánu napadnout celý územní plán. Přitom úprava, proti které stěžovatelé brojí, byla v územním plánu od počátku a nebyla následnými novelami dotčena. Pokud jde o námitku stěžovatelů, že takový výklad vede k zakonzervování stavu v daném území, který byl nastolen dokonce ještě za starého režimu, poukázal Nejvyšší správní soud na ustanovení §188 odst. 1 zákona č.186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), podle kterého územně plánovací dokumentaci sídelního útvaru nebo zóny, územní plán obce a regulační plán schválené před 1. lednem 2007 lze do 31.12 2015 (nyní zákonem č. 350/2012 Sb. prodloužené do 31. prosince 2020) podle tohoto zákona upravit, v rozsahu provedené úpravy projednat a vydat, jinak pozbývají platnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě opakují argumentaci, kterou uplatnili již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Přístup obou obecných soudů považují za nepřiměřeně formalistický. Poukazují na to, že jako vlastníci jsou omezováni ve výkonu svého vlastnického práva úpravami, které byly přijaty v roce 1988 a dalšími územně plánovacími akty jsou pouze přebírány bez přihlédnutí k jejich právům a se svými připomínkami jsou vždy odkazováni na další změny územního plánu. Z tohoto hlediska považují za lichý odkaz Nejvyššího správního soudu na omezení platnosti územních plánů schválených do účinnosti stavebního zákona. V omezení možnosti podat návrh na zrušení opatření obecné povahy ve stavebních věcech umožňuje podle jejich názoru konzervaci nezákonného stavu dlouho do budoucnosti. Podle jejich názoru jim bylo postupem soudů odepřeno právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu činí návrh, jak je uvedeno shora.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněná ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů, což se promítá rovněž do skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; N 15/98 SbNU 17) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Podle ustanovení §43 odst. 3 usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními názory obecných soudů na výklad ustanovení soudního řádu správního, upravující lhůty pro uplatnění námitek proti opatření obecné povahy a ustanovení stavebního zákona, konkrétně přechodných ustanovení, která řeší úpravu těch územních plánů, jež byly vydány podle předchozích stavebních předpisů, a proces jejich přijímání neprobíhal podle nyní platného stavebního řádu.
Samotný nesouhlas stěžovatelů s právním názorem obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že jeho úlohou je posoudit, zda bylo postupováno ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že obecné soudy zaujaly právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na stanovisku, že lhůtu k napadení celého opatření obecné povahy nelze počítat od účinnosti jeho poslední novely, ale že tato lhůta ve vztahu jak k vlastnímu opatření, tak k jeho následným novelám běží vždy samostatně. Jinak by toto ustanovení ztrácelo svůj smysl. Ani existenci lhůty jako takové neshledává Ústavní soud protiústavní, neboť důvodem pro její zavedení do právního řádu je garantovat právní jistotu, což je nepochybně významná ústavněprávní kategorie. Argumentace stěžovatelů ochranou vlastnického práva není v daném případě přiléhavá. Nelze totiž přehlížet, že výkon vlastnického práva nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Je rovněž významné, že se stavební zákon v přechodných ustanoveních ústavně konformním způsobem vypořádává s těmi opatřeními obecné povahy, která byla přijata před jeho účinností způsobem, jak je uvedeno shora.
Lze tedy uzavřít, že důvody pro zásah ze strany Ústavního soudu v daném případě shledán nebyl. Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu