ECLI:CZ:US:2013:2.US.3729.12.1
sp. zn. II. ÚS 3729/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Eleonory Křížové, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 č.j. 21 Co 216/2011-160 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2010 č.j. 43 C 228/2006-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů posoudily věc v rozporu se zákonem, čímž jí odepřely možnost řádného projednání její žaloby. Má za to, že na výzvu soudu k doplnění žaloby reagovala podáním, v němž uvedla důvody požadované obnovy řízení. Pokud soud nepovažoval její podání za řádné, měl jí k ochraně jejich zájmů ustanovit zástupce nebo ji měl poučit o možnosti podat žádost podle §30 odst. 1 o. s. ř.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla z důvodu neodstranění vad podání odmítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 228/2006. Současně bylo rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku a o nákladech řízení. Dalším napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila vytknuté nedostatky žaloby, zejména neuvedla důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobou na obnovu řízení nelze napadnout hodnocení navržených a provedených důkazů soudem v původním řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 25 Cdo 679/2012-193 odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by stěžovatelka zformulovala jakoukoli právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která by je činila zásadně významným.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se dovolává porušení článku 36 Listiny, který zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což dokládá tvrzením, že obecné soudy nezákonně odmítly její žalobu na obnovu řízení.
Ústavní soud tedy v prvé řadě přezkoumal, zda obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně. Žádný výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli, však nezjistil. Pokud soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby, která zjevně nesplňovala náležitosti stanovené v §42 odst. 4 a §232 odst. 1 o. s. ř., přičemž ji srozumitelně a podrobně poučil, jak má být žaloba doplněna a jaké následky jsou spojeny s neodstraněním vytčených vad, a stěžovatelka i v doplněném podání opakovala skutečnosti, které byly již předmětem původního řízení a dokazování, nelze dospět k závěru, že by soud pochybil, když její žalobu, z níž nebylo zřejmé, z jakého konkrétního důvodu se obnovy řízení domáhá, odmítl. Nic nelze vytknout ani postupu odvolacího soudu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, která i v odvolacím řízení setrvala na svém přesvědčení, že označila relevantní důvody pro povolení obnovy řízení. Odvolací soud však v souladu s účelem institutu obnovy řízení připomněl, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů provedených soudem v původním řízení. I Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání (které však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá) konstatoval, že stěžovatelka sice požaduje prověření věcné správnosti usnesení vydaných v řízení o návrhu na obnovu řízení, činí tak však prostřednictvím námitek směřujících proti rozhodnutím vydaným v původním řízení, aniž by z hlediska právního posouzení důvodů pro odmítnutí žaloby, jejíž vady přes postup soudu podle §43 o. s. ř. neodstranila, formulovala právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí založeno a která by je činila zásadně významným.
Pokud stěžovatelka až v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jí měl být ustanoven advokát, z obsahu připojených listin nevyplývá, že by o ustanovení zástupce požádala; nic takového ostatně ani netvrdí. Sám nalézací soud k takovému opatření zjevně důvod neshledal.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nejsou splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu