ECLI:CZ:US:2013:2.US.3738.12.1
sp. zn. II. ÚS 3738/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Trung Khien Phama, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Co 104/2012-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výroku II., který se týká náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Praze v řízení o ochranu osobnosti rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Co 104/2012-232, ve výroku ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná (Ringier Axel Springer CZ, a. s.) je povinna zaplatit žalobci (stěžovateli) dalších 150.000 Kč (k původně soudem prvního stupně již dříve přiznaným 100.000 Kč); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. nově stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 113.960 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Dále rozhodl o nákladech řízení státu a náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval odvolací soud nově i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle §142 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z toho, že žalobce měl zhruba poloviční úspěch ohledně nároku na omluvu a výše náhrady nemajetkové újmy závisela na úvaze soudu. Jednotlivé položky nákladů potom v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud rozepsal s tím, že výši odměny za zastupování stanovil na 25.000 Kč podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a účelně vynaložený soudní poplatek ve výši 10.000 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedenému výroku o náhradě nákladů řízení. K tomu uvádí, že při podání žaloby uhradil částku 17.000 Kč na soudním poplatku (1.000 Kč za omluvu a 16.000 Kč za zadostiučinění). Vzhledem k tomu, že jeho žaloba byla nejprve zamítnuta, musel vynaložit stejnou částku (17.000 Kč) za podání odvolání. Teprve poté bylo jeho žalobě částečně vyhověno (místo původně požadovaných 400.000 Kč mu bylo přiznáno 250.000 Kč). Stěžovatel rozhodnutí o nákladech řízení vytýká, že je nesprávné a nespravedlivé, když soud nedodržel kautely stanovené judikaturou Ústavního soudu. V prvé řadě zpochybňuje terminologii odvolacího soudu, který použil formulaci "účelně vynaložený soudní poplatek", jenž byl vyměřen z částky, kterou svým rozhodnutím určil soud. Stěžovatel byl přitom úspěšný v základu věci a výsledek zcela závisel na volním posouzení soudu. Dovozuje, že v takovém případě (byl-li úspěšný v základu sporu) nelze hovořit o účelně nebo neúčelně vynaloženém soudním poplatku. Soudní poplatek byl zaplacen z důvodu na straně porušitele práva a z výsledku je patrné, že stěžovateli bylo v základu v plném rozsahu vyhověno. Na podporu svých tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 a I. ÚS 1227/09. Závěrem konstatuje, že odvolací soud svým postupem v podstatě potrestal stěžovatele za úspěšné uplatňování nároku žalobou o částku ve výši 14.000 Kč.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný postup odvolacího soudu, který mu přiznal náhradu pouze "účelně vynaloženého soudního poplatku" odvozeného z úspěchu žalobce ohledně výše náhrady nemajetkové újmy, přestože byl ve sporu co do základu zcela úspěšný. Předchozí tvrzení stěžovatele, že měl ve věci co do základu zcela úspěch a soud, pokud vycházel při určení výše náhrady toliko z úspěchu žalobce ve vztahu k přiznané výši náhrady nemajetkové újmy, postupoval nesprávně a nespravedlivě, není ze strany stěžovatele zcela přesné, ba dokonce je zavádějící. Stěžovatel měl totiž ve věci pouze částečný úspěch, a to i co základu svého nároku. Stěžovatel totiž původně požadoval omluvu rozsáhlejší (týkala jiných tvrzení obsažených v článku uveřejněném žalovanou), avšak tato část žaloby byla obecnými soudy zamítnuta [ve věci rozhodoval Nejvyšší soud (sp. zn. 30 Cdo 626/2009) a dokonce i Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 1017/2011)]. Pokud vyjdeme z těchto - v ústavní stížností neuvedených skutečností - je zcela zřejmé, že odvolacímu soudu nic nebránilo aplikovat §142 odst. 2 a 3 o. s. ř. a omezit náhradu soudního poplatku podle výše úspěchu ve věci. Jak již bylo řečeno, stanovení výše náhrady nákladů je věcí obecných soudů, které jsou limitovány pouze tím, že se musí pohybovat v mantinelech stanovených procesním předpisem a svoje rozhodnutí odůvodnit. V dané věci Ústavní soud žádné excesivní pochybení obecných soudů, které by zakládalo opodstatněnost ústavní stížnosti, neshledal. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu pak ve světle výše naznačeného vůbec nedopadá na danou věc.
7. Závěrem vyslovuje Ústavní soud podiv nad postupem stěžovatele, který ve snaze o případné přiznání částky ve výši 14.000 Kč na náhradě za zaplacený soudní poplatek Ústavnímu soudu zcela záměrně zamlčel část skutečností, které však pro věc měly zásadní význam.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu