ECLI:CZ:US:2013:2.US.3760.12.1
sp. zn. II. ÚS 3760/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 6 Tdo 341/2012-174 ze dne 27. června 2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 60/2008 ze dne 2. prosince 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 10/2006 ze dne 7. března 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným dne 1. 10. 2012, který splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, obhajobu a byla porušena rovnost účastníků řízení.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že se podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z podnětu odvolání státního zástupce a odvolání stěžovatele částečně zrušuje ohledně jeho osoby ve všech výrocích, obsažených v odsuzující části rozsudku a současně podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že je stěžovatel vinen ze spáchání pokusu zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, č.j. 1 T 295/2005-704, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29.4.2010, č.j. 6 To 568/2008-866, byl stěžovateli podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl soudem pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v trvání 4 let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání s tím, že uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením č.j. 6 Tdo 341//2012-174 ze dne 27. června 2012 podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost přímo nesměřuje, i když je stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, odvíjí od něj lhůtu k podání ústavní stížnosti a bylo rovněž její přílohou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obsah jeho dovolání k Nejvyššímu soudu, jakož i obsah jeho odvolání. Uvedl, že již v odvolání krajskému soudu vytýkal a konkretizoval závažná procesní pochybení ohledně porušení práva na obhajobu a práva plnohodnotně se zúčastnit hlavního líčení a vyjadřovat se k provedeným důkazům již v průběhu dokazování. Šlo zejména o porušení práva na obhajobu v první fázi řízení před soudem, a to především stran neúčasti u hlavního líčení, které proběhlo u Krajského soudu v Brně ve dnech 27. a 28. června 2007. Jak stěžovatel uvedl, ve dnech nařízeného hlavního líčení se měl konat pohřeb jeho matky, stěžovatel se psychicky zhroutil a v návaznosti na to zaslal předsedovi senátu omluvu, kterou doložil lékařskou zprávou. Předseda senátu však prý stěžovateli výslovně nařídil, aby mu faxem zaslal souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a současně mu sdělil, že pokud tak neučiní, neprodleně rozhodne o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel prý pod tlakem těchto okolností požadovaný souhlas zaslal.
V dovolání stěžovatel poté uvedl, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v řízení předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, uvedený v písmenech d) až g) ust. §265b odst. 1 tr. řádu, čímž byl založen dovolací důvod, definovaný ustanovením §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu dle předchozího odstavce, je třeba zkoumat, zda je ústavní stížnost po formální stránce vůbec věcného projednání schopná.
Námitky stěžovatele ohledně jeho neúčasti u hlavního líčení ve dnech 27. a 28. 6. 2007 byly již předmětem předchozího dovolání stěžovatele, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 6 Tdo 186/2010 tak, že se dovolání stěžovatele odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Na základě dovolání státního zástupce však byla věc zrušena a přikázána soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud velmi podrobně na str. 5 - 7 usnesení ze dne 27. 6. 2012 zopakoval část z předchozího rozhodnutí, týkající se námitky neúčasti u hlavního líčení, přičemž uvedl rovněž fakta, vyplývající z trestního spisu. Z obsahu tohoto usnesení je zřejmé, že námitky ohledně nepřítomnosti u hlavního líčení podával stěžovatel opakovaně, i když již o nich bylo dříve rozhodnuto tak, že jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu konstatuje, že dovolací soud dospěl k závěru, který není důvodu ze strany Ústavního soudu zpochybnit, a to, že s ohledem na obsah námitek, které již byly předmětem předchozího řízení před Nejvyšším soudem, je nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
S ohledem na tuto skutečnost je potom zjevné, že ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 1 To 60/2008 jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008 sp. zn. 1 T 10/2006, je podána opožděně, neboť lhůta pro její podání je 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. V daném případě však za takový poslední prostředek nelze považovat dovolání stěžovatele, které bylo shledáno dovolacím soudem jako nepřípustné, nýbrž rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010 (doručen dne 17. 1. 2011).
Na základě shora uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozsudku vrchního soudu a krajského soudu dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu