ECLI:CZ:US:2013:2.US.3823.12.1
sp. zn. II. ÚS 3823/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, insolvenčního správce dlužníka Romany Bradáčové, právně zastoupeného JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LLM., č. j. 120 EX 42095/10-22 ze dne 23. 4. 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 322/2012 ze dne 27. 7. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Soudní exekutor pověřený provedením exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora č.j. 6 EXE 7417/2010-18 ze dne 22. 10. 2010, rozhodl napadeným usnesením ve výroku I., že z dosud nerozděleného výtěžku exekuce se odečítá částka 2.500,- Kč určená k úhradě nákladů exekuce, a ve výroku II. tak, že se insolvenčnímu správci nevydává ničeho. Proti rozhodnutí exekutora podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora v plném rozsahu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle přesvědčení stěžovatele postup krajského soudu, jehož rozhodnutí je založeno na zjevně nesprávném výkladu ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §109 odst. I písm. c) insolvenčního zákona, představuje flagrantní porušení kogentních norem. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, které mu po právu náleží a bylo mu nezákonným rozhodnutím odňato, ačkoliv je to právě orgán moci soudní, jehož hlavním úkolem je poskytovat ochranu subjektivním právům stěžovatele v souladu se zákonem, jeho závazným výkladem podaným vyššími soudy a na to navazující ustálenou rozhodovací praxí soudů obecných.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá zejména porušení práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tedy práva majetkového, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
V projednávaném případě se jedná o částku 2. 500,- Kč a o výklad jednoduchého práva. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nedosahuje ústavně právní roviny a v napadeném usnesení soudu není zjevné takové extrémní pochybení, jež by mohlo mít za následek současně porušení základních práv či svobod stěžovatele.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu