ECLI:CZ:US:2013:2.US.3829.12.1
sp. zn. II. ÚS 3829/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti PaedDr. Evy Boudové, zastoupené JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Kotevní 1252/4, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 275/2012-193 ze dne 30. 7. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 223/2008-164 ze dne 8. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh stěžovatelky, v řízení před obecnými soudy žalované, na zastavení řízení podle ustanovení §103 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Tento návrh stěžovatelka odůvodnila svým tvrzením o tom, že bydlí na území Belgie, zatímco na území České republiky nemá své bydliště a není zde vedena v evidenci obyvatel. Soud prvního stupně její návrh zamítl s odůvodněním, že o námitce nepříslušnosti soudu již bylo rozhodnuto pravomocným usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 28 C 223/2008-20. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 8. 2. 2012 potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení čl. 24 nařízení Rady ES č. 44/2001 (dále též "nařízení Brusel I"), když dovodily, že žalovaný je aktivní (tj. účastní se řízení) tehdy, pokud se aktivně brání ve věci samé, aniž by přitom vznesl námitku místní nepříslušnosti soudu. Podle odůvodnění obecných soudů se tak stal soud prvého stupně příslušným v okamžiku prvního úkonu stěžovatelky, tj. když na jeho výzvu podala ve věci žaloby "písemný odpor", který obsahuje tvrzení ve věci samé, aniž by současně vznesla námitku místní nepříslušnosti, a to ještě předtím, než okresní soud nařídil první jednání ve věci. Stěžovatelka s tímto posouzením nesouhlasí a tvrdí, že ustanovení čl. 24 nařízení Brusel I zcela explicitně zmiňuje přímou osobní účast žalovaného u soudu, tj. pro včasné uplatnění námitky postačí její uvedení při prvním jednání ve věci, nikoli však při prvním úkonu v řízení. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že stěžovatelka nepodala proti původnímu rozhodnutí obvodního soudu ze dne 26. 11. 2009 o tom, že je příslušný k projednání a rozhodnutí sporu, odvolání, pročež toto rozhodnutí nabylo právní moci; tím se zbavila možnosti efektivně hájit ústavněprávní zásadu zákonného soudce s pomocí procesního prostředku, o možnosti jehož využití byla v rozhodnutí obvodního soudu řádně a správně poučena. Pakliže v nyní napadeném usnesení (ze dne 8. 2. 2012) obvodní soud konstatoval, že o námitce nepříslušnosti soudu již pravomocně rozhodl, nemohl ani jinak postupovat. Jeho rozhodnutí tak nelze v žádném případě pokládat za ústavně nekonformní. Skutečnost, že stěžovatelka později svým podáním ze dne 22. 11. 2011, resp. 7. 2. 2012 navrhla zastavení řízení dle §103 o. s. ř. s odkazem na nedostatek pravomoci soudu spočívající v jeho nepříslušnosti, tak již nemohla mít na otázku příslušnosti obvodního soudu žádný vliv. Městský soud jako soud odvolací tudíž nepochybil, když odvolání shledal nedůvodným. Námitkami stěžovatelky stran nesprávného výkladu citovaného ustanovení nařízení Brusel I se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k existenci nedotčeného pravomocného usnesení obvodního soudu ze dne 26. 11. 2009 nadbytečné.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu