ECLI:CZ:US:2013:2.US.3885.12.1
sp. zn. II. ÚS 3885/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem advokátní kanceláře ROWAN LEGAL, se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3581/2011 ze dne 30. 7. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 453/2010-269 ze dne 10. 2. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 6 C 235/2006-227 ze dne 17. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu bylo uloženo zaplatit obci Staré Křečany částku 8 485 728 Kč s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Uvedená částka představuje finanční náhradu podle §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 95/1999 Sb.), již požadovala žalobkyně - obec Staré Křečany po stěžovateli za zemědělské pozemky, které převedl třetím osobám podle tohoto zákona, ačkoli se mělo jednat o historický majetek obce.
Obecné soudy návrhu vyhověly, neboť dle jejich zjištění všechny pozemky, kterých se žaloba týkala, byly ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949, jde tedy o historický majetek obce, který do vlastnictví obce přešel dnem 1. 7. 2000 (§2 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Obci proto náleží finanční náhrada dle §15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. Výše finanční náhrady za pozemky byla stanovena na základě znaleckého posudku, který vycházel z ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, přičemž s ohledem na konkrétní situaci a jedinečnost nemovitostí, byl při stanovení ceny zvolen tzv. porovnávací způsob, neboť obvyklá cena neexistuje. Odvolací soud zdůraznil, že cílem zákona č. 95/1999 Sb. ve spojení se zákonem č. 151/1997 Sb. je, aby se oprávněné osobě dostalo takové finanční náhrady, která je ekvivalentem pozemku, který jí nebyl vydán.
Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nezjistily dostatečně skutkový stav věci, nezabývaly se odpovídajícím způsobem všemi předloženými důkazy a jejich rozhodnutí nejsou stran jimi učiněných závěrů dostatečně odůvodněna. Především namítá, že v procesu dokazování došlo k pochybení, spočívajícím v tzv. opomenutém důkazu, které má za následek netransparentnost rozhodnutí. Soudu předložil oponentní vyjádření znalce L. Coufala, který s dříve předloženým znaleckým posudkem nesouhlasil, protože ocenění pozemku je nutno provést podle stavu ke dni prodeje a nikoli na základě neexistujícího územního plánu. Argumentaci tohoto znalce soudy sice v rámci dokazování konstatovaly, ale bez bližšího zdůvodnění odmítly. Znalci před soudem ani nebyli vyslechnuti a stěžovatel nebyl vyzván, aby se vyjádřil k osobě znalce z hlediska jeho odbornosti.
Dále stěžovatel nesouhlasí s posouzením námitky promlčení, vznesené v odvolacím řízení, jako námitky opožděné, vztahující se k novým skutkovým okolnostem, neboť je přesvědčen, že skutkový stav byl v řízení před soudem prvního stupně zjištěn dostatečně na to, aby se soudy touto námitkou zabývaly.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jím předloženou otázkou zásadního právního významu a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Usnesení o odmítnutí dovolání obsahuje pouze obecné odkazy na právní úpravu a judikaturu a nezabývá se jejich výkladem ve vztahu ke konkrétnímu případu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatele ohledně nedostatečného skutkového zjištění, pochybení v procesu dokazování či nedostatku řádného odůvodnění rozhodnutí.
Stěžejní námitkou stěžovatele je námitka tzv. opomenutého důkazu, dle níž se obecné soudy nevypořádaly s argumentací obsaženou ve vyjádření znalce L. Coufala, z nějž vyplývá jiný způsob ocenění předmětných nemovitostí, než ve znaleckém posudku zohledněném soudem.
Z obsahu spisu však vyplývá, že soud prvního stupně důkaz - vyjádření (pozn. cca 1/2 stránky) L. Coufala provedl (č.l. spisu 206) a v odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s jeho námitkami, neboť jednoznačně uvedl, z jakých důvodů je považuje za neopodstatněné, přičemž rozvedl, z jakých důvodů považuje za správný výpočet finanční náhrady provedený ve znaleckém posudku předloženém žalobcem. Odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil.
V dané věci se tedy nejedná o tzv. opomenutý důkaz způsobilý založit neústavnost rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (za opomenuté důkazy lze považovat případy návrhů na provedení důkazů, které byly bez adekvátního odůvodnění zamítnuty, event. zcela opomenuty, tj. ve vlastních rozhodovacích důvodech o důkazu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka žádná či pouze obecná a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci).
K dalším námitkám týkajícím se dokazování znaleckými vyjádřeními Ústavní soud uvádí, že jak vyplývá z č.l. 210, strany neměly při konečném jednání u soudu prvního stupně (po poučení dle §119a ve spojení s §205a o.s.ř.) připomínky k provedeným důkazům (tedy i znaleckým vyjádřením) a netrvaly na jejich doplnění. Stěžovatel u téhož jednání výslovně uvedl, že nemá námitky proti znaleckému posudku předloženému žalobkyní, netrvá na provedení znaleckého posudku vypracovaného jeho znalcem, neboť otázka metody ocenění je otázkou právní, kterou ponechává na zvážení soudu.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z pozice další odvolací instance a v postavení obecného soudu přezkoumával vhodnost metody užité při stanovení výše finanční náhrady. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy dospěly k závěru ohledně této výše s přihlédnutím k názorům vysloveným znalcem ve znaleckém posudku a v krátkém vyjádření znalce stěžovatele k tomuto posudku, přičemž stěžovatel netrval na vyhotovení řádného znaleckého posudku. Stejně tak ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu v projednávané věci nepřísluší, aby posuzoval, zda skutková zjištění soudu I. stupně byla dostačující pro projednání námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, hodnotily je z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, přičemž v jejich hodnocení není logický rozpor. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byly přijaty právní závěry korespondující se zjištěným skutkovým stavem, nelze proto dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
K námitkám týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jak dlouhodobě judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž je konstatována přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by Ústavní soud mohl přistoupit, jen pokud by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (šlo by o projev svévole, Nejvyšší soud by se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit, či v případě absence odůvodnění). Těmito vadami však napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu