ECLI:CZ:US:2013:2.US.39.13.1
sp. zn. II. ÚS 39/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pechera, právně nezastoupeného, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2012 č. j. 32 Cdo 3101/2012-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem se stěžovatel domáhá "zastavení tohoto řízení a znovu projednání u Okresního soudu v Táboře", z důvodu, že Nejvyšší soud se vůbec nezabýval argumenty, které v průběhu řízení uplatňoval, a dovolání s tím, že je nepřípustné, odmítl.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 32 EC 589/2010-45 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 10 744,49 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu o zaplacení částky 13 408,51 Kč s příslušenstvím (výrok II.). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 15 Co 668/2011-117 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 13 408,51 Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v návrhu stěžovatele a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu porušení stěžovatelových základních práv. Zásah do těchto práv však v projednávané věci nezjistil.
Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v napadeném usnesení přehledně a dostatečně podrobně vysvětlil, že v daném případě se uplatní ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučující přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, neboť se z procesního hlediska jednalo o obchodní věc, přičemž předmětem daného sporu bylo zaplacení částky 24 153 Kč s příslušenstvím, tedy peněžité plnění nepřevyšující 100 000 Kč. Soud tak postupoval zcela v souladu s procesními předpisy, které ústavně konformním způsobem aplikoval. Není mu pak ani možno vytýkat, nereagoval-li na věcnou argumentaci stěžovatele obsaženou v nepřípustném dovolání. V napadeném rozhodnutí, které je náležitě odůvodněno, tudíž nelze spatřovat libovůli.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v daném případě neprokázal porušení svých ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu, které by na výše vyložených závěrech nic změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu