ECLI:CZ:US:2013:2.US.3988.12.1
sp. zn. II. ÚS 3988/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1365/2011 ze dne 11. července 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 6/2011 ze dne 10. března 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 6/2009 ze dne 23. června 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. října 2012 a doplněnou podáním ze dne 13. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, zločinem braní rukojmí podle §174 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit jako člen organizované skupiny tím, že společně s dalšími osobami předjel vozidlem s nápisem "Pohotovostní doprovodné vozidlo" před vchod chomutovské pobočky Raiffeisenbank a. s., kam společně se dvěma dalšími osobami ozbrojeni střelnými zbraněmi a maskováni černými kuklami vstoupili a s pohrůžkou použití střelných zbraní tam sedmi dospělým osobám a dvouletému dítěti nařídili lehnout si na zem, aby mohlo dojít k odcizení 7.340.800,50 Kč. Stěžovatel hlídal vstupní dveře a zakrýval je černým plátnem, při odchodu, resp. odjezdu vyzval zasahujícího městského strážníka a policistu pod pohrůžkou k odchodu, donutil strážného banky nastoupit do vozidla, jímž přijeli. Při odjezdu neuposlechli opakovaných výzev Policie České republiky a Městské policie Chomutov k zastavení, ke zmaření pronásledování použili kovových bodců a dýmovnic vyhazovaných z vozidla, které nakonec na určitém místě zapálili, a to včetně záznamového zařízení kamerového systému banky. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena zejména jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že pro jeho odsouzení nebyl jediný přímý důkaz a usvědčující důkazy byly stiženy procesními neodstranitelnými vadami. Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s otázkou věrohodnosti utajeného svědka a soudní spis neobsahoval úřední záznam o jeho výpovědi, když tento evidentně musel být policejním orgánem vyslýchán před svým výslechem v procesním postavení svědka. Utajený svědek přitom neuvedl žádný konkrétní důvod pro své utajení a bylo tak nedůvodně upřednostněno právo svědka na utajení před právem stěžovatele na obhajobu v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Doorson proti Nizozemsku (č. 20524/92 ze dne 26. března 1996). Odebrání pachových konzerv bylo rozporné s procesními předpisy zdůrazněnými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287). Neexistovaly protokoly o odběru srovnávacích pachových stop od obžalovaných, aniž by jim byla umožněna účast při srovnávání pachových konzerv s nalezenými pachovými stopami. Podobně ohledně lokalizace telekomunikačního provozu nebyly protokolárně vyžádány, natož nařízeny soudem, ani nebyly zaznamenány v neporušitelné podobě (byly zaslány e-mailem). Označil jako zarážející změnu kvalifikaci jednání obviněných dne 24. února 2009 při výslechu obviněného R., protože v daném momentu vyšetřování k takovému postupu nebyl dán jakýkoliv důvod. Pokud byli slyšení svědci vyzváni k identifikaci hlasu obžalovaných, poté, co posledně uvedení byli přitom vyzváni k pronesení určitých vět, tak to považuje za neprocesní identifikaci. Podobně je tomu s rekognicí věcí, které byly slyšeným svědkům předváděny soudem. Svědek Müller byl před svojí výpovědí u soudu ovlivněn zněním obžaloby, kterou měl předtím k dispozici. Svědek Rejman byl vyslýchán v nepřítomnosti obhájců. Odsuzuje i to, že část záznamů provedených odposlechů měla být orgány veřejné žaloby dodána až v soudní fázi řízení, ve které nebylo vyhověno důkazním návrhům spoluobžalovaného T. Nebylo zjištěno skutečné množství odcizených peněz. Orgány veřejné žaloby ani obecné soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy ani v dalších situacích, které stěžovatel vypočítává.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy a v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se v převážné míře překrývají s námitkami stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, již uplatněnými v opravných prostředcích, s nimiž se obecné soudy dostatečným způsobem vyrovnaly. Konkrétně bylo zejména vyloženo, že utajení svědka H. bylo opodstatněné s ohledem na to, že pachatelé posuzované loupeže prosazovali své záměry bez ohledu na zdraví a životy osob, které jim překážely, nebo se u jejich jednání náhodně vyskytly. Proto pokud by totožnost tohoto svědka znali, mohli by i jej ohrozit na životě a zdraví. S ohledem na to bylo utajení tohoto svědka shledáno proporcionálním zásahem do práv obžalovaných na obhajobu (s. 10 rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo vyloženo, že k odběru srovnávacích pachových stop obžalovaných došlo dne 8. října 2008 od ranních hodin do 16:00, přičemž trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno téhož dne až ve 21:09. Protože tedy v době odběru pachových stop nebyl stěžovatel ještě v procesním postavení obviněného, tak neexistoval důvod k účasti jeho obhájce u tohoto úkonu a postup policejního orgánu byl kryt ustanovením §158 odst. 3 trestního řádu (s. 13-14 usnesení dovolacího soudu). Samo porovnání pachových konzerv bylo provedeno podle předepsané procedury (s. 15 usnesení dovolacího soudu). K námitce spoluobžalovaného R. pak bylo vyloženo, že při seznámení s výsledky vyšetřování, ale ani poté v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo namítáno, že nebyly před podáním obžaloby založeny do spisu záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, ačkoliv obžalovaným nic nebránilo domáhat se seznámení se s těmito záznamy předtím, než byly provedeny soudem jako důkaz (s. 13 rozsudku odvolacího soudu). Ohledně množství odcizených peněz pak bylo vycházeno z následně provedeného inventurního přezkumu a nikoliv ze subjektivního mínění svědků loupeže. Konečně důkazy navrhované spoluobžalovaným T. byly shledány jako nadbytečné a jako takové zamítnuty (s. 11 rozsudku odvolacího soudu).
6. K utajení totožnosti svědka, jež skutečně omezuje právo obviněného na obhajobu, je dále třeba dodat, že je ústavněprávně nepřípustné, aby rozhodnutí o vině bylo výlučně nebo v rozhodující míře založeno na anonymních výpovědích (sp. zn. I. ÚS 481/04, N 173/43 SbNU 3; aj.). Ovšem k tomu v posuzovaném případě nedošlo, protože rozhodnutí o vině bylo založeno na více důkazech.
7. Stran důkazu vyžádaným záznamem o provozních a lokalizačních údajích mobilních telefonů obžalovaných je třeba vyjít z toho, že v dané době získání tohoto důkazu bylo možné na základě §97 odst. 3-5 zákona o elektronických komunikacích v tehdy platném znění, které umožňovalo získání těchto údajů policejním orgánem na základě přímé žádosti (tedy bez ingerence soudu) osobě zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, která byla povinna tyto údaje po stanovený čas uchovávat. Takto široce pojaté oprávnění bylo pro rozpor s ústavním pořádkem zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.). Nicméně s ohledem na to, že k získání tohoto důkazu došlo v souladu s tehdy platnými předpisy, je třeba na ně v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. prosince 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.) hledět jako na zásadně procesně přípustné. K tomu je třeba dodat, že tato námitka byla poprvé vznesena právě až v ústavní stížnosti, a proto by ji bylo možné odmítnout i pro nevyčerpání procesních prostředků.
8. Ze shora vyložených důvodů byla napadená rozhodnutí, jakož i jim předcházející postup, shledány ústavně souladnými. Námitky stěžovatele tak byly shledány pouhou opakovanou polemikou s napadenými rozhodnutími, jež ze své podstaty postrádá ústavněprávní rozměr.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu