ECLI:CZ:US:2013:2.US.401.11.1
sp. zn. II. ÚS 401/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o společné ústavní stížnosti manželů Josefa Dolejše a Jiřiny Dolejšové, oba zastoupeni společným zástupcem JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Laurové 3/2519, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 331/2004-76 ze dne 21. července 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 399/2010-85 ze dne 3. listopadu 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Hany Macháňové jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 10. 2. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným soudním rozhodnutím. Stěžovatelé sice formálně brojili proti všem výrokům napadených rozhodnutí, z obsahu podání je však zřejmé, že žádali zrušení toliko výroků o náhradě nákladů řízení; soudy měly zasáhnout do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že stěžovatelům povinnost k náhradě nákladů řízení uložily.
2. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť rozhodné skutečnosti se shodně podávaly jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, jakož i dalšího svazku listin, který stěžovatelé k návrhu připojili.
3. Z těchto pramenů se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně nejprve zahájila soudní řízení vůči stěžovatelům o náhradu škody (bezdůvodné obohacení) způsobenou i tím, že stěžovatelé měli na pozemek v jejím vlastnictví umístit stavbu občanské vybavenosti.
4. Jako "procesní obranu" zahájili stěžovatelé coby žalobci soudní řízení proti vedlejší účastnici o určení vlastnictví, že pozemek pod stavbou se nachází v jejich vlastnictví. V průběhu tohoto řízení bylo zahájeno i řízení před Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Praze, který následně vydal rozhodnutí, jímž se řešil průběh vlastnické hranice mezi nemovitostmi stěžovatelů a vedlejší účastnice, přesah stavby na pozemek vedlejší účastnice nebyl prokázán a po právní moci rozhodnutí byly v katastrálním operátu provedeny opravy. Následně stěžovatelé navrhli, aby soud řízení pro zánik příčiny sporu zastavil a přisoudil jim právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud řízení zastavil, ale stěžovatelům uložil, aby vedlejší účastnici zaplatili náhradu nákladů řízení ve výši 20 450 Kč. Proti tomu podali stěžovatelé odvolání, ale Městský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil s tím, že v postupu soudu prvního stupně neshledal žádných vad.
II.
5. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
6. Ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud musel návrh směřující proti výrokům, jimiž obecné soudy ve věci samé stěžovatelům vyhověly (zastavily řízení), odmítnout jako nepřípustný, neboť je pojmově vyloučeno, aby jimi bylo zasaženo do jejich základních lidských práv a svobod; k podání ústavní stížnosti v této části tak byli osobami zjevně neoprávněnými [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu].
8. Stěžovatelé svoji polemiku s náhradově nákladovým výrokem koncentrovali na fakt, že to měl být Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, resp. příslušný správní úřad, který vadným postupem vyvolal zdání práva vlastnického ve vedlejší účastnici, jež posléze podala na stěžovatele žalobu, a ti se pak bránili žalobou vlastnickou.
9. Je zapotřebí přitakat stěžovatelům, že v důsledku činnosti Zeměměřického a katastrální inspektorátu v Praze došlo ke změně skutkových okolností, na jejichž základě pak předmět sporu o vlastnické právo odpadl. Nelze však přehlédnout, že to byl stěžovateli zvolený způsob procesní taktiky, do něhož patřila i volba, zda bude vlastnické právo stěžovatelů podrobeno úsudku soudu v řízení vyvolaném žalobou vedlejší účastnice coby posouzení předběžné otázky, anebo stěžovatelé zahájí nový spor (o určení vlastnického práva), jak se též stalo. Podnět k zahájení řízení před Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Praze však nebyl vyloučen v žádném z uvedených případů, a i to lze posuzovat jako relevantní chování účastníka řízení ve vztahu k nutnosti zahájit soudní řízení.
10. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se (nejen) s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
11. Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)."
12. Protože to byli stěžovatelé, kdo zahájil řízení o určení vlastnictví, museli být alespoň srozuměni s tím, že spor může skončit i jinak, než jejich vítězstvím, a pro ten případ museli být i připraveni nést náklady s vyvolaným sporem spjaté. Vyvolání sporu nebylo bezpodmínečně nutné k hájení jejich práv, a jestliže v tomto chování obecné soudy spatřovaly "zavinění" ve vztahu k zastavenému řízení, pak šlo v rovině podústavního práva o postup zákonem předvídaný a dovolený, postrádající znaky libovůle, v jejímž důsledku by vybočily z pravidel upravujících řízení nebo jeho část.
13. Ústavní soud připomíná, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ve hře není jen vztah žalobce k výsledku řízení, ale i postavení žalovaného v důsledku žalobní aktivity žalobcovy. Úkolem obecného soudu proto není rozhodnout mechanicky o náhradě nákladů řízení, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Obecné soudy okolnosti sporu zhodnotily, aplikovaly zákonnou právní úpravu a svůj postup v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vysvětlily; tím byly naplněny požadavky z hlediska ústavního přezkumu podstatné. V uvedeném proto nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, ani na ochranu vlastnictví.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o zbylé části návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2013
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu