ECLI:CZ:US:2013:2.US.41.13.1
sp. zn. II. ÚS 41/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, podané proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, č. j. 1 Co 16/2012-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený výrok rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Dovozuje, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené ve čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a ve čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že napadeným rozhodnutím byla porušena Ústava České republiky v čl. 4 a čl. 90 odst. 1.
Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal proti žalované Oblastní nemocnici Jičín, a. s., (dále jen "žalovaná"), ochrany osobnosti. Jednak žaloval na určení, že bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví tím, že mu žalovaná neumožnila nahlédnutí do zdravotnické dokumentace jeho otce a neumožnila mu, aby si z ní pořídil výpisy, opisy a kopie, a jednak žaloval na zaplacení finanční satisfakce ve výši 125.000Kč. Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně stran požadovaného určení tak, že v této části žalobě vyhověl. V té části, kde se stěžovatel domáhal finanční satisfakce, potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně výrokem II., který je napaden ústavní stížností, rozhodl o náhradě nákladů řízení; podle úspěchu ve věci žalované přiznal poměrnou část nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, a to v rozsahu jedné poloviny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Podle jeho názoru nepřiznání nemajetkové újmy bylo dáno úvahou soudu, takže i když měl formálně úspěch jen částečný, měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu jemu a nikoliv žalované. Na podporu svého názoru argumentoval odkazem na názory doktrinální, dále názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu a odvolal se i na judikaturu Ústavního soudu.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). Na druhé straně judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Tyto právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu