ECLI:CZ:US:2013:2.US.4151.12.1
sp. zn. II. ÚS 4151/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Tomáše Zvěřiny, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 18 Co 204/2012-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 18 Co 204/2012-272, byl výrokem I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v části na určení povinnosti žalovaným platit žalobci (stěžovateli) společně a nerozdílně měsíčně nájemné za období od 19. prosince 2003 do 31. prosince 2006 a ve výši blíže rozepsané ve výroku I., zamítnuta. Výrokem II. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba na určení výše nájemného od 1. ledna 2007 ve výši 10.413 Kč měsíčně, jakož i další požadavky žalobce na určení nájemného za dobu a ve výši specifikované v rozsudku soudu prvního stupně, zamítnuty. Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze závěrů obsažených stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, jakož i na něj navazujících rozhodnutí, podle nichž lze žalovat na určení jednostranně zvýšeného nájemného od podání žaloby do budoucna, avšak pouze za dobu do 31. prosince 2006. Na základě těchto závěrů mohou obecné soudy rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Soudu prvního stupně vytkl, že se závěry vyplývajícími z výše uvedeného stanoviska a rozhodnutí na něj navazujících důsledně neřídil a nezohlednil, kdy a v jakém rozsahu se žalobce domáhal svého nároku u soudu. Odvolací soud uvedl, že žalobce se v původní žalobě podané dne 19. prosince 2003 domáhal výslovně zaplacení nájemného za červenec 2003 spolu s poplatkem z prodlení. Až dne 11. října 2007 uplatnil žalobce určovací požadavek, čímž nastaly i hmotněprávní účinky změny žaloby. S ohledem na rámec vymezený Ústavním soudem se ovšem žalobce se svým požadavkem na určení ocitl mimo výše uvedené stanoviskem vytyčené hranice.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů. Především se neztotožňuje se stanoviskem, že nájemné je možno zvýšit pouze do 31. prosince 2006. Odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil hlediskem proporcionality ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, jak tento princip vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud pouze mechanicky aplikoval §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") se závěrem, že hmotněprávní účinky změněné žaloby nastaly mimo období vymezené stanoviskem Ústavního soudu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích vázal počátek období, za které se lze domáhat zvýšeného nájemného, na podání žaloby, což byla podle přesvědčení stěžovatele v dané věci žaloba původní (tj. žaloba z roku 2003, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení plnění ve výši rozdílu mezi tržním nájemným a nájemným placeným nájemci podle dosavadních předpisů), z níž žalovaní mohli seznat úmysl pronajímatele domáhat se zvýšeného nájemného bez ohledu na formulaci tohoto úmyslu v žalobním petitu. Požadavek stěžovatele na určení zvýšeného nájemného mohl být seznatelný i z předžalobní korespondence s nájemci. Odvolací soud se však těmito argumenty odmítl zabývat a nesledoval ani cíl vytýčený Ústavním soudem, tedy povědomost nájemců o požadavku pronajímatele na zvýšené nájemné. Formální změna žaloby ze žaloby na plnění na žalobu určovací byla motivována pouze snahou stěžovatele přizpůsobit svou žalobu nejnovější judikatuře Ústavního soudu a poučení soudu prvního stupně. Stěžovatel dále brojí proti zamítavému výroku ohledně výše nájemného od 1. ledna 2007, avšak svoji argumentaci blíže nerozvádí. Konečně vznáší námitky proti nákladovému výroku odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že podal žalobu na základě tehdy známé judikatury Ústavního soudu a tuto podle dalšího vývoje dále upravoval. Rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, aniž by odvolací soud využil např. možnosti stanovené v §150 o. s. ř., byl stěžovatel potrestán za hájení svých práv a liknavost soudů, které nebyly schopny stěžovatele po dlouhou dobu náležitě poučit o tom, jak má svoje práva uplatňovat.
III.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a takového mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Za shora uvedené procesní prostředky lze podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považovat kromě řádného opravného prostředku a mimořádného opravného prostředku i jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti měnícímu výroku odvolacího soudu (výrok I.) totiž bylo přípustné dovolání, o čemž byl stěžovatel odvolacím soudem náležitě poučen, přičemž se nejednalo o dovolání, jehož přípustnost by závisela na uvážení dovolacího soudu, nýbrž bylo přípustné bez dalšího [srov. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012]. Stěžovatel měl tedy před podáním ústavní stížnosti využít nejprve tento mimořádný opravný prostředek. Jestliže tak neučinil, je třeba považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k výrokům o náhradě nákladů řízení Ústavní soud sice shledává ústavní stížnost přípustnou, avšak považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Samotná ústavněprávní argumentace stěžovatele ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ve vztahu k rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba na určení výše nájemného po 1. lednu 2007, je zcela minimální. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že proti závěrům obecných soudů nemá žádné výhrady, neboť plně korespondují s výše citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 (konkrétně bod 12.).
7. Co se týče výroků o náhradě nákladů řízení, zde Ústavní soud rovněž nedospěl k závěru, že by jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud poukazuje na to, že k posuzování problematiky nákladů řízení přistupuje značně zdrženlivě, přičemž zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Odvolacímu soudu v dané věci nic nebránilo rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznat úspěšným žalovaným náhradu nákladů v plné výši.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, v níž směřovala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu