ECLI:CZ:US:2013:2.US.4160.12.2
sp. zn. II. ÚS 4160/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Petrou Valčíkovou Borákovou, advokátkou, se sídlem K Nemocnici 1, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 244/2012-314 ze dne 17. 7. 2012 o úpravě styku nezletilého dítěte se stěžovatelem, za účasti vedlejších účastníků J. M., dříve P., a V. M., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou, se sídlem K Nemocnici 18, Nový Jičín, a nezletilého T. M., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Ing. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, 602 00 Brno.
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 244/2012-314 ze dne 17. 7. 2012 se ruší.
II. Náhrada nákladů řízení se nepřiznává.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 91 Nc 188/2010 ze dne 13. 3. 2012, jímž byl upraven styk stěžovatele s jeho nezletilým synem T. tak, že návrh na úpravu styku se zamítá. U ústního jednání konaného dne 23. 4. 2013 požádal stěžovatel o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilého. V rodném listě je však jako otec uveden vedlejší účastník (dále též "matrikový otec"), a to na základě souhlasného prohlášení rodičů ze dne 29. 4. 2010. U Okresního soudu v Novém Jičíně byla nejvyšším státním zástupcem podána žaloba podle §62 zákona o rodině na popření otcovství. Řízení je vedeno pod sp. zn. 17 C 20/2012 a dosud není skončeno. V řízení u obecných soudů se nyní stěžovatel domáhá úpravy styku s nezletilým synem, neboť matka syna a její partner mu od července 2010 ve styku se synem brání.
Okresní soud návrhu stěžovatele na úpravu styku vyhověl a upravil jej v "návykovém režimu" tak, jak je ve výroku tohoto soudu uvedeno.
Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na úpravu styku zamítl. Uvedl, že stěžovatel se může domáhat styku s nezletilým T. analogicky k §27 odst. 4 zákona o rodině pouze jako třetí osoba, jejíž právní postavení je v tomto řízení výrazně slabší, než by bylo právní postavení otce dítěte, a dokud v rodném listě nezletilého nebude navrhovatel zapsán jako otec, nelze přisvědčit jeho argumentům o nutnosti ochrany práv stěžovatele proti zásahům do jeho rodinného života. Zájem dítěte krajský soud posoudil tak, že zájem nezletilého vyrůstat v klidném a harmonickém prostředí rodiny, v níž je pevně zakotven, za dané situace převažuje nad zájmem stěžovatele udržovat s nezletilým T. kontakt i nad do budoucna nezpochybnitelným právem dítěte znát svého biologického rodiče.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti závěrům krajského soudu. Namítá, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování zejména znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie, svědeckými výpověďmi a výslechy účastníků a v odůvodnění rozhodnutí se precizně a konkrétně vypořádal se zájmem dítěte. Se závěry okresního soudu se stěžovatel ztotožňuje a na argumentaci okresního soudu odkazuje.
Dle stěžovatele krajský soud zcela pominul skutečnosti, které byly v řízení před okresním soudem prokázány. Skutková zjištění krajského soudu jsou fakticky v rozporu se skutkovými zjištěními okresního soudu, zejména se závěry znaleckého dokazování; z výsledků provedeného dokazování byly skutečnosti "toliko vytrženy z kontextu".
Stěžovatel považuje za zkreslující závěr krajského soudu, dle něhož se okresní soud omezil na konstatování, že dle závěru znalce je rozvíjení vztahů nezletilého s biologickým rodičem v zájmu dítěte, neboť přispívá ke zdravému formování jeho osobnosti. Rovněž je zkreslující závěr, že muselo být společné vyšetření nezletilého a stěžovatele znalcem předčasně ukončeno s ohledem na rostoucí tenzi nezletilého.
Krajský soud doplnil dokazování pouze zprávou o poměrech v právní rodině nezletilého a příjmy matrikových rodičů (nikoli o odborné posouzení znalcem). Odvolací soud zcela pominul, že mezi nezletilým a stěžovatelem byl vytvořen vztah, že nezletilý si plně uvědomuje (krajský soud dokonce bez dalšího dospěl k diametrálně odlišnému závěru), že stěžovatel je jeho biologickým otcem, nezletilý si na stěžovatele pamatuje. Nevzal v potaz, jaké negativní dopady přetrhání vzájemného vztahu otce a syna má (negativní somatická reakce), ani psychologickou prognózu do budoucna (zhoršení onemocnění, možnost osobnostních poruch, problémy v navazování partnerských vztahů a další). Krajský soud také zcela pominul blízkost bydliště stěžovatele a nezletilého, tedy že časem bude otázka vypořádání se ve vzájemných vztazích aktuální.
Krajský soud přitom svůj právní názor stěžovateli nepředestřel a učinil jej až v odůvodnění rozhodnutí, tedy vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat. Stěžovateli tak znemožnil argumentaci ve vztahu ke změněnému právnímu názoru. Rozhodnutí patřičně neodůvodnil a nevypořádal se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili.
Stěžovatel uvádí, že o nezletilého T. od jeho narození jako otec řádně pečoval, po rozchodu s matkou syna v roce 2008 téměř v rozsahu střídavé péče. Syna měl ve své péči pravidelně každý víkend, dále každou středu i přes noc, vodil jej do školky, přičemž takto vztahy fakticky fungovaly do dubna 2010. V rámci pravidelného styku se prohloubil vzájemný citový vztah a byl utvořen rodičovský vztah.
Stěžovatel se domníval, že je automaticky uveden v rodném listu jako otec, neměl s tím žádnou zkušenost, neboť syn je jeho prvním dítětem. Že tomu tak není, se stěžovatel dozvěděl od matky přibližně v lednu 2010. S matkou syna se několikrát marně domlouval na návštěvě matriky.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jednání matky a jejího partnera bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, nýbrž hlavně v rozporu se zájmem dítěte. Učiněným prohlášením oba zasáhli do ustálených poměrů nezletilého T., pro kterého do té doby existoval v jeho realitě toliko jeden otec, a to stěžovatel.
V rámci řízení o úpravu styku stěžovatel uvedl, že by chtěl s vedlejšími účastníky dobře vycházet, neboť je to v zájmu nezletilého T., proto nechce zasahovat do nové rodiny vedlejších účastníků.
Stěžovatel má za to, že v právním státě nemůže být tolerováno a aprobováno takové jednání vedlejších účastníků, kterým byly zpřetrhány vazby ve funkční rodině stěžovatele. Zájmem dítěte nemůže být vytržení od svého biologického otce a udržování této reality. Matka nezletilého a její partner zneužili svého práva učinit souhlasné prohlášení o otcovství, a poškodili tak oprávněné zájmy nezletilého, zejména zájem na zachování osobní integrity, rodinných vazeb, právo dítěte znát své rodiče, těšit se jejich péči a zájmu.
Postupem krajského soudu bylo dle stěžovatele porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně tím došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na nerušený rodinný život ve smyslu čl. 10 Listiny. Ze strany krajského soudu dále nebylo respektováno právo stěžovatele na přijetí opatření ze strany státních orgánů ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel na podporu své argumentace poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399) a Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") - rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Kron a další proti Nizozemí, Kutzner proti Německu, Eriksson proti Švédsku, Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, Znamenskaja proti Rusku, 2005, GUI proti Švýcarsku, 1996, Keegan proti Irsku, 1994, Jäggi proti Švýcarsku.
II. Vyjádření účastníků
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti s odkazem na odůvodnění rozhodnutí uvedl, že své rozhodnutí nepovažuje za překvapivé ani vykazující prvky libovůle a má za to, že jeho rozhodnutím ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli obdobnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy. Ustanovení zákona o rodině na souhlasné prohlášení k otcovství nezneužili, plně jen využili tohoto institutu z důvodu rodinného zázemí pro nezletilého, který byl v rodině vedlejších účastníků zakotven, a zákonodárce tuto situaci připouští, když biologický otec o otcovství neprojevil po dobu 2 let žádný zájem, nezletilý se u stěžovatele citově neupevnil a naopak se stěžovatel s vedlejší účastnicí se rozešel. Rozhodnutí krajského soudu dle jejich názoru odpovídá řádnému spravedlivému procesu, zájmům nezletilého dítěte a ochraně práv rodiny, neboť v tomto konkrétním případě převládá zájem nezletilého T. na pevném citovém zakotvení v rodině vedlejších účastníků. Jednání stěžovatele považují za šikanózní.
Opatrovník nezletilého přednesl své vyjádření k ústavní stížnosti osobně při ústním jednání, přičemž přítomní účastníci, vedlejší účastníci a jejich právní zástupci uvedli, že netrvají na písemném vyhotovení předneseného vyjádření.
Opatrovník uvedl, že je namítán zásah do práva na spravedlivý proces a práva na soukromý a rodinný život. Pokud jde o kritéria překvapivosti, tak rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s těmito parametry a zasahuje do práva na spravedlivý proces jako rozhodnutí překvapivé. Odvolací soud diametrálně a disproporčně vyhodnotil znalecké dokazování; opatrovník přisvědčil stanovisku stěžovatele, poněvadž závěry znalce jsou v příkrém rozporu s vyhodnocením tak, jak je provedl odvolací soud. Zásah do práva na spravedlivý proces je způsobilý k tomu, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
Pokud jde o druhou rovinu, tzn. o právo na soukromý a rodinný život, je situace o něco složitější. V rovině jednoduchého práva, pokud není postaveno právně najisto, že stěžovatel je otcem dítěte, jeho pozice pro úpravu styku dle §27 zákona o rodině je velmi problematická. Opatrovník se domnívá, že takovýto pohled by byl ryze formalistický. Jak Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06, tak ESLP ve věci Anayo proti Německu deklarovaly jednoznačnou formalizaci biologické rodiny před rodinou právní; nejvyšší standard, který byl nastaven, je, že biologický otec má právo na styk s dítětem, i když ho do té doby nikdy nevykonával. Argumentací a maiori ad minus lze dovodit, že tím spíše má biologický otec toto právo za situace, kdy jej vykonával. S ohledem na zmíněnou judikaturu a na principy, které jsou v dalších judikátech, na které odkazuje stěžovatel a na které odkazuje i opatrovník, lze deklarovat, že bylo dotčeno právo na soukromý a rodinný život stěžovatele.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem opatrovník navrhl, aby soud deklaroval porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. l Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy a s ohledem na zásah do ústavně zaručených práv rozhodnutí krajského soudu zrušil.
III. Obsah spisu
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy shodně dospěly k závěru, že v dané věci se jedná o specifickou situaci, kdy je třeba analogicky vycházet z ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině, které umožňuje, je-li to v zájmu dítěte, upravit jeho styk i s osobami mimo okruh (právní) rodič - prarodič - sourozenec, tedy využít tohoto institutu jako jednoho z prostředků ochrany soukromého a rodinného života dítěte.
Okresní soud ve věci provedl obsáhlé a velmi důkladné dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého upravit styk s jeho biologickým otcem.
Ze znaleckého posudku z oboru školství, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie, vyplynulo, že vzájemný vztah nezletilého s matkou je vřelý, její výchovné schopnosti snižuje pouze to, že v dané chvíli upřednostňuje svůj komplikovaný a nepřátelský vztah s biologickým otcem nad citové potřeby nezletilého. Vztah nezletilého T. k matrikovému otci je dobrý, je mezi nimi již vytvořeno citové pouto a nezletilý jej považuje za svého otce. Výchovné schopnosti matrikového otce jsou stejně jako u matky snižovány pouze skutečností, že upřednostňuje spor mezi rodiči nad zájem dítěte. Na rozdíl od matky však připouští možnost domluvy s biologickým otcem a není ve svých negativních postojích tak silně fixován jako ona. Vztah nezletilého ke stěžovateli hodnotí znalec jako rozpolcený, kdy na jedné straně má na něj hezké vzpomínky, ty jsou však na druhé straně překrývány negativním ovlivňováním v současné rodině, jejíž celková atmosféra nedává pro vztah s biologickým otcem žádný prostor. Nezletilý není aktuálně schopen utvořit si vlastní názor na možný styk s navrhovatelem. Jeho nejvyšší autoritou jsou pečující osoby, tedy matka a matrikový otec, a nezletilý se především snaží vyhovět jejich přáním a přizpůsobit se jejich postojům.
Znalec dospěl k závěru, že role biologického otce je pro nezletilého klíčová, stejně jako role matky, matrikového otce a sourozenců. Role biologického a matrikového otce si vzájemně nekonkurují, nevylučují se a mohou obstát vedle sebe. Kontakt s biologickým otcem je pro zdravý psychický vývoj nezletilého přínosný.
Znalec důsledně setrvával na závěru, že negativní vyjádření nezletilého o stěžovateli, pronesená v rámci znaleckého vyšetření, nejsou podložena skutečným negativním prožitkem či zkušeností s osobou navrhovatele, ale mají povahu něčeho sděleného mu třetí osobou.
Dle soudu bylo dokazováním, zejména výslechem svědků, vyvráceno tvrzení matky, že stěžovatel fakticky jako otec nezletilého v jeho životě nikdy nefungoval. Mezi stěžovatelem a nezletilým zcela zřejmě existovalo citové pouto jako mezi rodičem a dítětem, což prokazují vedle výpovědí svědků i videosekvence a fotografie, které soud provedl k důkazu. Soud tedy učinil závěr, že stěžovatel nejenže je biologickým otcem nezletilého, ale také jako jeho otec fakticky fungoval až do července 2010, tedy více jak 2/3 dosavadního života nezletilého.
Souhlasným prohlášením o otcovství stvořili dle okresního soudu matka a její partner právní realitu, která byla v příkrém rozporu s realitou biologickou i tehdejší realitou společenskou. Přestože se stěžovatel bezodkladně začal domáhat ochrany svého vztahu k nezletilému (30. 6. 2010 podal žalobu o určení otcovství, 19. 8. 2010 podal tento návrh na úpravu styku, posléze dal podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání žaloby na popření otcovství), přestala mu matka takřka ze dne na den styk s nezletilým umožňovat a ze života nezletilého jej prakticky vymazala.
Soud uvedl, že plně akceptuje povinnost státu a všech jeho orgánů poskytnout rodině veškerou myslitelnou podporu, pomoc a ochranu. V posuzovaném případě se však zcela rozchází s matrikovými rodiči v názoru na to, které rodině má být tato ochrana poskytnuta. Podle názoru soudu ochranu vyžadují rodinné vazby nezletilého a jeho biologického otce, porušené necitlivým zásahem matrikových rodičů spočívajícím v narušení již vytvořených citových a společenských vazeb, založených na reálných vazbách biologických.
Krajský soud v odůvodnění uvedl, že skutková zjištění okresního soudu hodnotí jako správná a přejímá je i pro řízení odvolací, avšak s jeho závěry se rozchází.
Podle odvolacího soudu se okresní soud omezil na konstatování, že dle závěru znalce je rozvíjení vztahů nezletilého s biologickým rodičem v zájmu dítěte, neboť přispívá ke zdravému formování jeho osobnosti. S uvedeným závěrem lze souhlasit jen v obecné rovině. Zájem nezletilého by úpravu styku vyžadoval tehdy, pokud by nezletilý měl ke stěžovateli vybudován citový vztah, emocionální vazby, které by situací v rodině byly násilně zpřetrhány, kdyby nezletilý strádal nedostatkem kontaktu s navrhovatelem, styk s navrhovatelem by si přál či by po něm alespoň podvědomě toužil. Nic takového ovšem v posuzované věci prokázáno nebylo. Dle krajského soudu v řízení bylo prokázáno, že nezletilý považuje za svého otce druha matky, k němuž má citové pouto, a biologické příbuzenství s navrhovatelem si neuvědomuje, vztah nezletilého ke stěžovateli je ambivalentní (jakkoliv znalec tuto okolnost přisuzuje negativnímu vlivu rodiny, která určujícím způsobem utváří postoj dítěte), dokonce i společné vyšetření nezletilého a navrhovatele muselo být znalcem předčasně ukončeno s ohledem na rostoucí tenzi nezletilého v přítomnosti stěžovatele, projevující se již po několika minutách. Ostatně tohoto faktu si byl při svém rozhodnutí vědom i okresní soud, když přistoupil k úpravě styku v postupném navykacím režimu. Mimo to je zde aspekt nepřátelských vztahů mezi rodiči na straně jedné a stěžovatelem na straně druhé, které by se jednoznačně musely odrazit přinejmenším v napjaté situaci při předávání dítěte, potažmo i v celé atmosféře v rodině.
IV. Posouzení věci Ústavním soudem
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Ústavní soud předesílá, že v řízení u obecných soudů se úpravy styku s nezletilým synem domáhal stěžovatel, který je biologickým otcem, přičemž jeho otcovství je mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nesporné, a nebylo tedy žádným z účastníků řízení zpochybňováno. Okresní i krajský soud proto shledaly stěžovatele v souladu s §27 odst. 4 zákona o rodině aktivně legitimovaným k podání návrhu na úpravu styku a zaměřily se na zjištění, zda je v zájmu nezletilého, resp. zda to zájem vyžaduje, úprava styku s biologickým otcem.
Uvedený závěr shledává Ústavní soud jako ústavně souladný. [Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právě v nespornosti otcovství se nyní projednávaná věc zásadně liší od věci rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91), kde bylo vysloveno, že v řízení o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte nelze předběžným opatřením určovat dle §27 odst. 4 zákona o rodině styk dítěte s mužem, jehož otcovství nebylo určeno, neboť soud musel vycházet jako z nesporné skutečnosti z toho, že žalobce otcem není.]
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v daném případě, kdy bylo namítáno i porušení základního práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, bylo základním východiskem ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovateli je nutné dát za pravdu v tom, že ačkoliv krajský soud převzal skutková zjištění nalézacího soudu jako správná, vyslovil v odůvodnění rozhodnutí právní názor, který s nimi nekoresponduje.
Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně charakterizoval překvapivé rozhodnutí jako rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, a to z důvodu zásadní změny právního názoru odvolacího soudu, přičemž důsledkem takovéhoto rozhodnutí může být porušení základních práv účastníka řízení. Ústavní soud např. v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289) (týkajícího se rovněž úpravy styku s nezletilými dětmi) uvedl, že pokud "odvolací soud zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné."
Podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na jeho základě vydal - aniž to ve vztahu k účastníkům předem deklaroval - rozhodnutí, jež naprosto odlišně upravuje, resp. neupravuje styk nezletilého s jeho biologickým otcem, přičemž účastníky řízení předem neseznámil se svým odlišným právním názorem, a tím jim nedal příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Po formální stránce tak odvolací soud sice naplnil citované ustanovení, avšak Ústavní soud je názoru, že při hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, eventuálně důkazů jím doplněných a při právním posouzení věci nedostál kritériím spravedlivého procesu.
Lze přisvědčit námitce stěžovatele, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vychází ze zjednodušených výsledků dokazování a pomíjí pro věc podstatné okolnosti. Odlišné právní závěry soudu nejsou přesvědčivě zdůvodněny, ale v podstatě je pouze stručně nastíněn subjektivní názor soudu, aniž by se krajský soud se závěry okresního soudu, podloženými i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, v odůvodnění rozhodnutí vypořádal.
Krajský soud tak neposoudil dle Ústavního soudu zájem nezletilého na udržení kontaktu a rozvíjení rodinných vazeb se svým biologickým otcem v souladu se skutkovými zjištěními. Otázku, zda v tomto případě zájem nezletilého dítěte vyžaduje udržení a rozvíjení rodinných a citových vazeb s biologickým otcem, přitom nelze, a to již s ohledem na značně atypické okolnosti projednávané věci, posuzovat zcela formálně a fakticky zohlednit pouze to, zda nezletilý momentálně má dobré vazby ve stávající rodině matky, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, zda vůbec s ohledem na svůj věk, postoje matrikových rodičů a tendenci jednat dle jejich očekávání měl možnost pokračovat v rozvíjení dosavadního vztahu se svým biologickým otcem. Za takové situace nelze brát jako rozhodnou pouze skutečnost, že nezletilý momentálně nepociťuje odloučení od biologického otce jako újmu. Přestože nelze při rozhodování o návrhu na úpravu styku zcela upřednostnit právo stěžovatele na ochranu proti zásahům do jeho rodinného života, nelze ani odhlédnout od toho, že toto právo je svázáno i s právem nezletilého dítěte.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře [např. sp. zn. II. ÚS 568/06 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645), sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53)] uvedl, že jak ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny, tak ustanovení čl. 8 Úmluvy hovoří v obecné rovině o ochraně rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, aniž by však v právních pojmech vymezovaly, co rozumí pojmem rodinný život. Při interpretaci těchto ustanovení je proto třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou.
Rodina tedy představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv v rovině sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý, nelze přesto přehlížet, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny.
Na jednu stranu proto nelze vyloučit skutečnost, že právní ochranu jakožto rodina mohou požívat i společenství osob žijících mimo institut manželství nebo osob pokrevně nepříbuzných, mezi nimiž nicméně existují citové a další vazby (osoby žijící v postavení druha a družky, partneři žijící společně s dítětem, které se narodilo jednomu z partnerů z jiného vztahu atd.). Na druhou stranu i takové pojetí rodiny a rodinného života počítá s významem pokrevních (příbuzenských) vazeb mezi členy rodiny. V rozsudku Kroon a další proti Nizozemí ESLP uvedl, že není dovoleno, aby právní domněnka převažovala nad biologickou a společenskou realitou, aniž by byl brán zřetel na jak zjištěné skutečnosti, tak přání dotčených osob.
Proto tam, kde se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny, se zájmem osob nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se v minulosti sice rovněž vytvořily v důsledku déletrvajícího společného soužití shora zmíněné vazby emoční, sociální a další, které by jinak naplňovaly rysy tzv. de facto rodinných svazků, je třeba - není-li zde jiný naléhavý důvod - poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství.
Podle rozhodnutí ESLP z povinnosti respektovat rodinný život vyplývá, že jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (např. rozsudek ve věci Kutzner proti SRN, odst. 61).
Základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou ESLP taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem (Eriksson vs. Švédsko ze dne 22. 6. 1989), a to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz rozhodnutí ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko ze dne 25. 1. 2000).
Je možné poukázat i na rozhodnutí ESLP ve věci Anayo proti Německu (stížnost č. 20578/07). Soud v tomto případě - s odkazem na principy vyjádřené opakovaně v jeho rozsáhlé judikatuře - zdůraznil, že principiálně má biologický otec právo na styk s dítětem i v případě, kdy neměl možnost vytvořit si rodinné pouto k dítěti, ačkoliv měl zájem část péče o ně převzít, a vytvořit si tak k němu citovou vazbu; rodinný život tak definoval i jako potenciální, tedy takový, který se teprve může vytvořit.
Aniž by Ústavní soud chtěl zasahovat do kompetence obecného soudu, je přesvědčen, že nastíněné zásady je nutné přiměřeně aplikovat i na projednávaný případ a v jejich kontextu posuzovat všechny okolnosti této specifické věci a důkladně zvážit i skutečnosti, ke kterým dosud krajský soud dostatečně nepřihlédl.
Při posuzování věci by nemělo být opomenuto, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilého, přičemž svých práv byl zbaven nepravdivým prohlášením matky nezletilého a jejího druha (nyní manžela), a to v době, kdy měl se svým synem již upevněný rodičovský vztah a pravidelně se s ním stýkal, tedy bez problémů vykonával svá rodičovská práva. Matka dítěte uvedeným prohlášením tedy nelegitimizovala biologický stav otcovství, ale tím, že vyloučila stěžovatele z možnosti uplatnit rodičovskou zodpovědnost, v podstatě řešila svůj negativní vztah se stěžovatelem, případně upevňovala svůj stávající rodinný život s jiným partnerem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná stanovisko nejvyššího státního zástupce uvedené v žalobě na popření otcovství, že za dané situace došlo k obcházení zákona, přičemž nastala situace neslučitelná se zájmy nezletilého. Ústavní soud také podotýká, že ve stávající rodině matky vyrůstají 4 děti tří různých otců, přičemž nevlastní sestra nezletilého se se svým otcem stýká. Pro nezletilého by tudíž nebyla okolnost, že se rovněž bude se svým biologickým otcem stýkat, ačkoliv vyrůstá v rodině matky s jejím novým partnerem (manželem), zcela nepřijatelná a cizí, a to i s přihlédnutím k současné společenské realitě, kdy děti po rozchodu rodičů vyrůstají v jejich nových rodinách, přičemž se stýkají i se svým vlastním rodičem.
Ústavní soud dodává, že v řadě případů týkajících se sporu o děti ze strany rodičů poukazujících sice na zájmy dětí a potřebu jejich ochrany paradoxně právě dochází, a často i nevratně, k poškození zájmů dětí. V dané věci je zřejmé, že stěžovatel prokázal existenci pevných citových vazeb k synovi a trvalý zájem se se synem stýkat, stejně jako schopnost se vcítit do jeho potřeb a rovněž se o něj postarat. Stejně tak z dokazování vyplynulo, že nezletilý měl ke svému otci vybudován citový vztah a za svého otce jej považoval. Pro nezletilého je i s ohledem na jeho věk pochopitelně situace obtížná, může být traumatizující, a je proto nutné ji řešit s maximální citlivostí a s přihlédnutím k aktuální situaci. Pokud dítě vyrůstá v harmonické "nové" rodině matky, s pozitivním vztahem k manželu matky, nemělo by mu být na újmu, pokud by se stýkalo i se svým biologickým otcem, se kterým si vytvoří (obnoví) citový vztah.
Ústavní soud shodně jako okresní soud zdůrazňuje, že při úpravě styku by bylo třeba postupovat nanejvýš citlivě a trpělivě, zpočátku v návykovém režimu tak, aby nedocházelo ke stresování nezletilého. Bylo by přitom zcela na matrikových rodičích, zda by postupovali v zájmu nezletilého a umožnili mu zdravě vyrůstat ve stávající rodině a současně si vybudovat vztah ke svému biologickému otci, či jej vystavili nepřiměřené stresové zátěži.
Ústavní soud při svém rozhodování nemohl pominout ani stanovisko opatrovníka nezletilého, který se k věci vyjadřoval výhradně z pozice zájmu nezletilého dítěte.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud uzavírá, že vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí, v plném rozsahu nezohledňujícího výsledky dokazování, a tudíž obsahujícího prvky svévole, došlo k porušení čl. 36 Listiny. Postupem krajského soudu došlo rovněž k porušení práva chráněného čl. 10 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť odvolací soud nevzal v úvahu všechny aspekty a specifika věci, ale při hodnocení zájmu dítěte na úpravě styku s biologickým otcem zcela formálně přihlédl pouze k současnému postoji malého dítěte, ovlivněného přáním matky a jejího manžela, aniž by zhodnotil předchozí již pevný a citový vztah s jeho biologickým otcem a právě v tomto kontextu posuzoval zájem dítěte při rozhodování o úpravě styku s biologickým otcem.
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem nebylo vyhověno, neboť Ústavní soud neshledal důvod k jejímu mimořádnému přiznání.