ECLI:CZ:US:2013:2.US.4173.12.1
sp. zn. II. ÚS 4173/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ivana Hejduka, zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4204/2010-256 ze dne 31. 7. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 5 Cmo 104/2010-235, ve znění usnesení ze dne 4. června 2010, č. j. 5 Cmo 104/2010-242, změnil Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 23 Cm 259/2006-118, tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 23. října 2006, č. j. 23 Sm 310/2006-13, se ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení třetímu žalovanému, zrušuje (výrok I.) a uložil stěžovateli jako žalobci zaplatit třetímu žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel především namítl, že odvolací soud v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval dosud provedené důkazy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl shora označeným rozsudkem, neboť dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nejsou důvodné.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že zopakoval svoji stěžejní dovolací námitku, že odvolací soud v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval dosud provedené důkazy. V podrobnostech odkázal na svůj dovolací návrh a navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud věcně posoudil námitku stěžovatele, přičemž poukázal na to, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací vyšly ze shodného skutkového stavu, a sice, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, měla původně sloužit k zajištění pohledávky z jiného právního vztahu než ze smlouvy, kterou uzavřel žalobce s prvním žalovaným, dále, že po podpisu směnky třetím žalovaným se druhý žalovaný dohodl se žalobcem, že směnka bude sloužit k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce, kterou poskytne první žalované, a třetí žalovaný poté, co mu druhý žalovaný sdělil, jak s blankosměnkou naložil, proti uvedené změně neprotestoval. Nejvyšší soud tedy poukázal na to, že vrchní soud ve skutečnosti vyšel ze stejných skutkových okolností, jen je jinak právně kvalifikoval v tom, že se třetí žalovaný nestal účastníkem směnečné dohody, když s ní nevyslovil souhlas, zatímco soud prvního stupně z absence souhlasu dovodil, že se jím stal konkludentně. Rovněž pak Nejvyšší soud argumentuje obsahem spisového materiálu, přičemž poukazuje na jeho konkrétní místo (č. l. 119), z něhož odvolací soud své závěry čerpal.
Z uvedeného je zřejmé, že zatímco soud nalézací subsumoval skutkové okolnosti pod ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud vyšel, byť to výslovně nezmínil, z ustanovení §44 odst. 1 téhož zákona. Šlo tedy o odlišné hodnocení právní, nikoli skutkové; přitom použití posledně uvedeného zákonného ustanovení pak zvláště Nejvyšší soud dostatečně ozřejmil. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se s dovolací námitkou stěžovatele uspokojivě vypořádal, a proto neshledal jeho postup ústavně nekonformním. Za dané situace tudíž Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu