ECLI:CZ:US:2013:2.US.4179.12.1
sp. zn. II. ÚS 4179/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. V., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Ivanou Kejmarovou, advokátkou se sídlem Sluštice 1, 250 84 Sibřina, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 33/2012-44 ze dne 22. února 2012, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 440/2012 ze dne 23. srpna 2012, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 330/2011 ze dne 22. září 2011, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 6 T 38/2010 ze dne 28. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2011, jakož i uvedenému rozsudku Okresního soudu v Sokolově, opožděná. Stěžovateli byl zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jeho základního práva nebo svobody poskytuje, doručen dne 30. dubna 2012, jeho obhájci dne 27. dubna 2012 (viz patřičné doručenky na č. l. 398 spisu Okresního soudu v Sokolově vedeného pod sp. zn. 6 T 38/2010). Stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 30. října 2012, zákonná šedesátidenní lhůta tak zjevně nebyla dodržena. Tu je třeba mít na zřeteli, že institut obnovy řízení není ve smyslu posledně citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, neboť je výslovně z této kategorie vyjmut (srov. dikci §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu "vyjma návrhu na obnovu řízení"). Skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností napadá právě poslední rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení, nezachovává lhůtu k podání ústavní stížnosti vůči poslednímu rozhodnutí v trestním procesu, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, jinými slovy, již zde není zachován nepřetržitý sled hierarchicky na sebe navazujících rozhodnutí v trestním řízení.
Lhůta k podání ústavní stížnosti, která jinak v ostatním splňuje formální náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, tak byla zachována toliko ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 440/2012 ze dne 23. srpna 2012, z jehož obsahu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. července 2012, sp. zn. 6T 38/2010, byl jako nedůvodný zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2012 zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí stížnostního soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že smyslem podaného návrhu na povolení obnovy řízení bylo napravit stav, kdy "nebyla správně konstatována obsahová správnost jednoho z provedených důkazů - odborného vyjádření z oboru genetika", přičemž tento důkaz dle názoru stěžovatele při hlavním líčení byl považován za jeden z usvědčujících důkazů. Pokud by se přezkum tohoto důkazu v intencích požadavků stěžovatele ukázal důvodným, mohla by prý tato skutečnost mít vliv i na výši uloženého trestu, konkrétně v části o zařazení do typu věznice. Navíc stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že na rozdíl od závěrů, publikovaných soudem v jednací síni při hlavním líčení o výsledku zkoumání DNA na předmětných šroubovácích se tento závěr již neobjevuje v písemném vyhotovení rozsudku, což je dle něj v příkrém rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti a ustanovením o hodnocení provedených důkazů, jakož i ustanovením trestního řádu o rozsudku. Navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení občanského soudního řádu, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistické.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran závěrů vyplývajících ze zkoumání biologických stop, tu již stěžovatel vznesl jak v řízení před Okresním soudem v Sokolově, tak i v řízení o podané stížnosti před Krajským soudem v Plzni, přičemž tyto obecné soudy se s ní ústavně konformním způsobem vypořádaly. Krajský soud zcela přiléhavě a nevyhnutelně musel poukázat na to, že stěžovatel ve skutečnosti nepředkládá žádné nové skutečnosti ve smyslu §283 trestního řádu, nýbrž se toliko domáhá odlišného hodnocení již provedených důkazů, a proto není povolení obnovy trestního procesu namístě. Takovému závěru ostatně nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, jelikož i v ústavní stížnosti stěžovatel vyzdvihuje především "nesprávné konstatování obsahové správnosti jednoho z provedených důkazů". Namítá-li pak stěžovatel, že závěry soudu stran výsledků zkoumání DNA se náležitě nepromítly do písemného vyhotovení rozsudku okresního soudu, pak je třeba říci, že jednak ani tato výhrada není způsobilá založit obnovu procesu, neboť opět nejde o novou skutečnost, jednak se beztak jedná o nedostatek, který nedosahuje ústavněprávní roviny, když se ve skutečnosti vůbec nejednalo o stěžejní důkaz, na kterém by rozhodnutí o vině spočívalo.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 440/2012 ze dne 23. srpna 2012 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části pak za přiměřené aplikace §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu