ECLI:CZ:US:2013:2.US.4185.12.1
sp. zn. II. ÚS 4185/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti MURTEC PROTECTION, a.s., se sídlem Trojanova 12/2022, Praha 2, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012 č. j. 7 Afs 65/2012-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012 č. j. 30 Af 126/2010-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3, 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu, jehož zrušení rovněž požaduje. Uvedeným rozsudkem nebylo vyhověno návrhu na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 13709/10-1200-700284 ze dne 4. 10. 2010, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 14. 4. 2010 č. j. 106397/10/303917707715 o zastavení řízení ve věci dodatečného daňového přiznání stěžovatelky k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005, a to z důvodu, že lhůta k podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou ztrátu na dani z příjmů právnických osob za rok 2005 (dále jen "daňová ztráta") ke dni podání tohoto přiznání marně uplynula.
Dle správních orgánů a obecných soudů v případě stěžovatelky lhůta pro vyměření resp. doměření nižší daňové ztráty za rok 2005 činila podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků 3 roky a marně uplynula dne 31. 12. 2008. Na stěžovatelku, která v rozhodném období nebyla příjemcem investičních pobídek, se nevztahovala lhůta speciální, vymezená v ust. §38r zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 2005 (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Ustanovení §38r zákona o daních z příjmů bylo možno vztáhnout poprvé na vyměřenou daňovou ztrátu za kalendářní rok 2008. Jelikož stěžovatelka podala své dodatečné daňové přiznání na daňovou ztrátu za rok 2005 až v roce 2010, učinila tak po marném uplynutí lhůty k jejímu vyměření.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že řízení ve věci jejího dodatečného přiznání bylo zastaveno nezákonně, neboť lhůta pro vyměření daně - nižší daňové ztráty ke dni podání dodatečného daňového přiznání doposud neuplynula a správce daně měl o její dani rozhodnout meritorně. Lhůta k vyměření daně/daňové ztráty měla být správně posuzována podle §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, a nikoliv podle obecného ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků. Dle stěžovatelky je totiž možné ustanovení §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů vztáhnout i na daňové povinnosti vzniklé před 1. 1. 2008 u subjektů, které současně nebyly příjemci investičních pobídek. Rozlišení subjektů dle toho, zda se jednalo o příjemce investičních pobídek nebo ne z předmětného ustanovení §38r odst. 2 ZDP nevyplývalo.
Soudy přijatý výklad ustanovení §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů považuje stěžovatelka za extenzivní a neodpovídající záměru zákonodárce vyplývajícímu z důvodové zprávy. Je přesvědčena, že i kdyby soudy dospěly k názoru, že výklad učiněný stěžovatelkou nelze přijmout jako jediný možný, musí být připuštěno, že je v daném případě alespoň na místě uplatnit zásadu in dubio pro mitius, neboť zde proti sobě stojí srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, která v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu ze strany Ústavního soudu pominulo výjimečné suplování jeho kompetence a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda případně nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) důkladně zabývaly. Nejvyšší správní soud se v rozsáhlém odůvodnění s argumentací stěžovatelky, týkající se výkladu a aplikace dotčeného ustanovení §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, podrobně vypořádal, přičemž poukázal na svou judikaturu vztahující se k dané problematice (zejména č. j. 5 Afs 63/2011-109, č. j. 5 Afs 64/2011-124 a č. j. 5 Afs 73/2011-62) a na věcnou působnost §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle, argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a neshledává proto důvod se k věci duplicitně vyjadřovat. (Ostatně obdobnou problematikou se již zabýval ve svých usneseních sp.zn. II. ÚS 1372/12 sp. zn. IV. ÚS 1373/12, sp. zn. I. ÚS 1374/12 a sp. zn. II. ÚS 1375/12, kterými byly ústavní stížnosti rovněž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné).
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu