ECLI:CZ:US:2013:2.US.4222.12.1
sp. zn. II. ÚS 4222/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Radka Illa, zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, č. j. 20 Nc 403/2012-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který k výzvě soudce zpravodaje v dodatečně poskytnuté lhůtě uvedl do souladu s formálními požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím byl dotčen ve svých základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že jmenovaná soudkyně Městského soudu v Brně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 69 Nc 6207/2006. Soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce či přísedícího však dle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel dle názoru soudu neuvedl nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že je splněn některý z uvedených důvodů daných §14 o. s. ř.
Podle názoru stěžovatele naopak pro vyloučení soudkyně nepochybný důvod dán je. Spatřuje jej "v průtazích, nezákonném zasahování do řízení a v nerespektování ani nejzákladnějších ustanovení o. s. ř. a dalších zákonů a rozhodnutí soudů". Popisuje průběh předmětného exekučního řízení a vypočítává pochybení soudkyně: pokračovala v řízení, i když to krajský soud usnesením ze dne 11. 8. 2009 o povolení oddlužení vyloučil, později jej naopak ukončila a na příslušné rozhodnutí vyznačila právní moc, ačkoliv bylo podáno řádné a včasné odvolání. K tomu vysvětluje, že proti předmětnému usnesení Městského soudu v Brně o zastavení exekučního řízení podal odvolání, které obsahovalo i námitku podjatosti. O té sice krajský soud rozhodl usnesením nyní napadeným, ovšem odvoláním se vůbec nezabýval. Z těchto skutečností, dle stěžovatele závažných pochybení, dovozuje, že soudkyně nahlíží na jeho osobu a priori negativně, a je zde proto důvod pochybovat o její nepodjatosti.
Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. V případech, kdy je vznesena námitka podjatosti v průběhu řízení a je o ní samostatně rozhodnuto tak, že soudce vyloučen není, je následná ústavní stížnost odmítána jako předčasná (nepřípustná), pokud stěžovatel nevyužil možnosti namítat podjatost soudce přinejmenším v rámci odvolání [§205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] či žaloby pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Nyní napadeným rozhodnutím krajský soud rozhodoval o námitce podjatosti vznesené několik let poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno (usnesením ze dne 3. 9. 2009). Ačkoliv se námitkou uplatněnou s takovým odstupem věcně zabýval nad rámec svých povinností, učinil tak a ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost přípustná. Ústavní se tedy zabýval obsahem návrhu, nicméně dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný.
Jak bylo uvedeno výše, že dle §14 odst. 1 o. s. ř. je důvod vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci spočívající v soudcově podjatosti dán v případě jeho kvalitativně vymezeného vztahu k předmětu řízení nebo jeho účastníkům či jejich zástupcům. Stěžovatel si toto pravidlo procesního řádu chybně vyložil tak, že objektivním náhledem na poměr soudce k věci či účastníkům je náhled skrze úkony soudce v daném řízení (vytýkané průtahy, nezákonné zasahování do řízení, nerespektování ustanovení o. s. ř. a dalších zákonů a rozhodnutí soudů). Ačkoliv byl krajským soudem poučen, že tyto okolnosti jako důvod vyloučení o. s. ř. výslovně vylučuje (§14 odst. 4), staví na nich argumentaci ústavní stížnosti. Doplňuje ji pouze o konstrukci, že pochybení soudkyně v kauze a jeho obrana proti nim způsobily, že soudkyně na jeho osobu nazírá negativně. To je pouhá ničím nepodložená stěžovatelova spekulace. Ústavní soud poznamenává, že soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě být vztah přátelský či naopak nepřátelský. Dosavadní judikatura Ústavního soudu k otázce objektivního hlediska rozhodování je taková, že podjatost nemůže být sice postavena nikdy zcela najisto, ovšem nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 371/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Validním kritériem je tzv. jevová stránka věci. Za objektivní se tak nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale jaká je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (viz též věc Chmelíř proti České republice, Application no. 64935/01). Nic takového nelze dovodit ani z tvrzení samotného stěžovatele, která jsou dílem jen obecná a nekonkrétní (průtahy, nerespektování ustanovení o. s. ř.) a dílem nepodložená (nesprávné vyhodnocení odvolání proti usnesení o zastavení řízení jako opožděného). Objektivní pochybnost o nepodjatosti soudkyně řešící jeho věc rozhodně nevyvolávají.
Za dané situace Ústavní soud jakýkoliv zásah do základních práv stěžovatele neshledal a jeho návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu