ECLI:CZ:US:2013:2.US.4243.12.1
sp. zn. II. ÚS 4243/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jiřího Sibera, zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Za Humny 1299/13, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 315/2012-175 ze dne 9. 7. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 10 C 359/2007-140 ze dne 5. 1. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to výhradně nákladových výroků, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o připuštění změny žaloby (výrok I), žaloba, aby vedlejší účastník, v původním řízení žalovaný, byl povinen zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 1 117 075 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 75 094 Kč, na nákladech odvolacího řízení 73 375,40 Kč a na nákladech dovolacího řízení 12 360 Kč, každou z těchto částek v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, pod ztrátou výhody splátek (výroky pod body III až V) a výrokem pod bodem VI bylo rozhodnuto, že Česká republika z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Opavě je povinna zaplatit advokátce JUDr. Heleně Hrubé jako ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu za zastupování a hotové výdaje v částce 58 976,40 Kč.
K odvolání stěžovatele krajský soud výše citovaným rozsudkem odmítl odvolání proti výroku pod bodem VI, neboť dovodil, že proti tomuto výroku nebyl stěžovatel oprávněn odvolání podat, ve zbývající části rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že žalovaný se nechal zastupovat advokátem, ačkoliv je jím sám. Takový postup soudů při přiznávání náhrady nákladů řízení je podle názoru stěžovatele chybný a náhradu nákladů přiznanou soudy za neadekvátní skutečným, nutně a účelně vynaloženým nákladům žalovaného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje neústavnost rozhodnutí obecných soudů toliko ve skutečnosti, že obecné soudy přiznaly právo na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, který ač je sám advokátem, se nechal v příslušném sporu zastupovat jiným advokátem. Ústavní soud musí konstatovat, že taková argumentace postrádá ústavněprávní rozměr a ani přiznání náhrady nákladů řízení za takové situace není v rozporu s právem podústavním. Každý má právo nechat se zastupovat v řízení zástupcem, kterého si určí (§24 občanského soudního řádu), přičemž takovým zástupcem může být vždy advokát (§25 téhož předpisu). Důvody, pro které se účastník řízení - advokát nechává zastupovat jiným advokátem, mohou být různé (zaneprázdněnost, specializace advokáta na určitou problematiku atd.), přičemž je vyloučeno, aby takové zastupování bylo pokládáno za neadekvátní, neúčelné či zbytečné a aby takto zastoupenému účastníkovi řízení nemohly být přiznány náklady řízení.
Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že samo o sobě osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů nezakládá nárok příslušnému účastníkovi řízení na to, aby jej následně soud zbavil povinnosti k náhradě nákladů řízení, tedy aby ve vztahu k němu musel aplikovat §150 o. s. ř. Pokud soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci proto, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebyl úspěšný, aplikace moderačního práva soudem by se mohla jevit nespravedlivou právě ve vztahu k úspěšnému účastníkovi řízení (viz např. usnesení sp. z. II. ÚS 3404/12), čímž by mohlo být zpochybněno samotné právo účastníka řízení na právní pomoc v řízení před soudy, jak jej garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny, a to od počátku řízení, tedy realizace oprávnění účastníka občanského soudního řízení zakotvená v §25 odst. 1 o. s. ř..
Ústavní soud tedy neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu