ECLI:CZ:US:2013:2.US.4245.12.1
sp. zn. II. ÚS 4245/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Svobody, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012, č. j. 14 Co 234/2012-103, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. dubna 2012, č. j. 42 C 159/2011-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo nesprávným úředním postupem a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. dubna 2012, č. j. 42 C 159/2011-74, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 10.500 Kč s příslušenstvím, jakožto škody vzniklé v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení, díky němuž došlo ke zmaření možnosti žalobce uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností způsobily škodu na jeho majetku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), neboť žalobcem tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem v předmětném trestním řízení. Uvedená škoda totiž vznikla žalobci již před zahájením trestního stíhání a byla způsobena tvrzenou trestnou činností komplementářů obchodní společnosti, kteří měli zpronevěřit vklad žalobce. Žalobce se mohl navíc domáhat uspokojení svého nároku v řízení civilním, což však neučinil.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č. j. 14 Co 234/2012-103, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž současně poukázal na argumentaci obsaženou ve skutkově podobných věcech vedených u téhož soudu. Odvolací soud konstatoval, že pokud došlo v důsledku vadného zahájení trestního stíhání ke zmaření možnosti získání exekučního titulu žalobcem, není možné dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, což je dáno i tím, že okolnost, že žalobce nedosáhl vydání požadovaného soudního rozhodnutí, sama o sobě škodu nepředstavuje. I pokud by trestní stíhání bylo řádně zahájeno, není jisté, zda by byl vydán proti komplementářům odsuzující rozsudek s uspokojením přihlášeného nároku žalobce.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu majetku. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav projednávané věci a uvádí, že se žalobou proti žalované domáhal náhrady škody, která mu údajně měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Poměrně obsáhle dovozuje, že vadným postupem orgánů státu došlo ke zmaření možnosti domoci se na pachatelích náhrady škody, jejíž výše je dána výší vkladu do společnosti (10.000 Kč) a výší splaceného emisního ážia (500 Kč). Po odložení věci (po více než 10 letech od podání trestního oznámení) již nemohl úspěšně podat civilní žalobu, neboť jeho nárok byl promlčen. Opakovaně dovozuje příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a vzniklou škodou, přičemž zdůrazňuje, že uplynutí promlčecí doby pro uplatnění nároků stěžovatele zavinil stát a musí tedy nést důsledky svého pochybení. V zamítavém rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel na podporu svých tvrzení uvádí rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 54 Co 330/2012-102, které se vypořádává s pochybeními soudu prvního stupně v jiné obdobné věci. Tyto vady lze podle názoru stěžovatele shledat i ve stávající věci, a pokud mu nebyla dána možnost uplatnění subjektivních práv, jedná o zásah do jeho ústavně zaručených práv.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Ústavní soud dále připomíná, že se v minulosti ústavními stížnostmi s podobným obsahem, které se týkají shodných nároků na náhradu škody vůči státu, zabýval např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1950/12 nebo I. ÚS 2695/12 a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti. Vyšel v prvé řadě z toho, že se ve sporech se jedná o částku blížící se hranici bagatelnosti, což sebou přináší větší míru zdrženlivosti Ústavního soudu pro případný kasační zásah. Opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takových věcech přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Pochybení tak závažného charakteru však Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přehledně a logicky vysvětlily, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu požadovanou stěžovatelem. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že obecné soudy neshledaly, že by bylo lze dovodit příčinnou souvislost mezi činností orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody. Ústavní soud se již v minulosti opakovaně vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit, a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Aby byla splněna podmínka příčinné souvislosti, musí poškozený prokázat, že v případě "správného" úředního postupu by k takové škodě nedošlo. Obecné soudy však v nyní posuzované věci dovodily, že stěžovateli právo na náhradu škody nevzniklo, neboť mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody neexistoval (nebyl prokázán) kausální nexus, jakožto jeden z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Neodškodňuje se totiž samotný nesprávný úřední postup, ale majetková újma, pokud nesprávný postup měl dopad do majetkové sféry žalobce; tedy jestliže by, nebýt této nesprávnosti v postupu, k majetkové újmě nedošlo. Pakliže vznik škody je odvíjen od zpronevěření částky vložené do společnosti, tedy škoda vznikla před zahájením trestního stíhání, nelze mezi touto škodu a nečinností orgánů činných v trestním řízení příčinnou souvislost dovozovat. Jestliže musí být v případě zjišťování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem současně splněny všechny tři výše uvedené předpoklady a žalobci se nepodaří prokázat naplnění byť i jen jednoho z nich, je další dokazování ohledně zbývajících dvou předpokladů odpovědnosti nadbytečné a postrádá reálné opodstatnění. V tomto smyslu proto také nelze označit napadená soudní rozhodnutí "za překvapivá".
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu