ECLI:CZ:US:2013:2.US.4248.12.1
sp. zn. II. ÚS 4248/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2012, č. j. 9 Ans 10/2012-38, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2012, č. j. 6 A 360/2011-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 4 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou na ochranu proti nečinnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), aby byla ministerstvu stanovena povinnost v určené lhůtě rozhodnout o návrhu ze dne 6. dubna 1990 ve věci stěžovatelovy studijní rehabilitace. Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel se ochrany v téže věci domáhal již v minulosti žalobou, kterou tentýž soud rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 11 Ca 44/2003-71, zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku posléze zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 4 Ans 5/2005-109. Od té doby se stěžovatel opakovaně domáhal ochrany ve věci nečinnosti ministerstva, avšak tyto návrhy byly městským soudem řadou usnesení odmítnuty podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), pro překážku věci rozhodnuté. Dne 27. dubna 2012 městský soud odmítl napadeným usnesením další ze stěžovatelových žalob v této věci. Nejvyšší správní soud dne 23. srpna 2012 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti posledně jmenovanému usnesení, neboť shledal, že překážka věci rozhodnuté je skutečně v projednávaném případě dána. Tento závěr Nejvyšší správní soud odůvodnil tím, že první z řady žalob byla zamítnuta, neboť ministerstvo nemá zákonnou povinnost vydat stěžovatelem vymáhané rozhodnutí a jakékoliv návrhy, podání či dopisy, kterými stěžovatel odůvodňuje změnu skutkových okolností jeho případu, nemůže takovou povinnost ministerstva založit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s názorem obecných soudů, že by byla v projednávaném případě dána překážka věci rozhodnuté. Rozhodnutí se podle něj nevypořádalo s posledními úkony, které v projednávané věci učinil. Skutkově se tedy nemůže jednat o "tutéž nečinnost". Stěžovatel dále poukazuje, že až nyní má doloženo, že materiál k jeho rehabilitační věci byl ministerstvem zničen, a tudíž v minulém řízení nemohl prokázat oprávněnost svého návrhu. Soudy tak z pohledu stěžovatele přistoupily k odmítnutí spravedlnosti z přepjatě formalistických důvodů. Tím fakticky odepřely stěžovatelovy ochranu práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny. Z důvodu nečinnosti ministerstva nemohl stěžovatel např. zahájit studium na vysoké škole. Stěžovatel se odvolává na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která v oblasti nápravy křivd minulosti akcentuje nutnost upuštění od formalistického postupu a upřednostnění teleologického výkladu rehabilitačních předpisů ve prospěch minulým režimem postižených osob. Tato doktrína se má nejvíce uplatnit právě u rehabilitačních řízení, neboť jimi, na rozdíl od restitucí, nemohou být zasažena práva třetích osob. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích tak z procesních důvodů negují smysl rehabilitačních předpisů. Ve věci ochrany proti nečinnosti by navíc závěry obecných soudů znamenaly, že jeden zamítnutý návrh na stanovení povinnosti konat by správnímu orgánu umožnil zůstat nečinným navždy. Obecné soudy rovněž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že mu vytýkají nepředložení nových důkazů v situaci, kdy materiál pro rehabilitační řízení byl ministerstvem zničen. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že městskému soudu poté, co zjistil, že o téže věci již rozhodl rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 11 Ca 44/2003-71, nezbylo nic jiného než návrh dle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního usnesením odmítnout. Správnost tohoto závěru pak v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, č. j. 9 Ans 10/2012-38, řádně a obsáhle dovodil i Nejvyšší správní soud. Ústavní stížnost je pak pouze zopakováním v řízení před obecnými soudy vznesených námitek, s nimiž se oba soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Ústavní soud proto v dalším na vyčerpávající odůvodnění citovaných rozhodnutí plně odkazuje.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu