ECLI:CZ:US:2013:2.US.4268.12.1
sp. zn. II. ÚS 4268/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Richtera a Alžběty Richterové, zastoupených JUDr. Josefem Čechem, advokátem, se sídlem Tišnovská 143, 614 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012, č. j. 21 Cdo 3322/2011-267, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011, č. j. 21 Co 89/2009-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítali porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla obecnými soudy vydána v řízení, v němž byli stěžovatelé v postavení žalovaných žalováni manželi Jiřím a Hanou Stehlíkovými (dále jen "žalobci") o určení, že nemovitosti v žalobě přesně označené jsou ve společném jmění žalobců. Žalobci předmětné nemovitosti poskytli jako záruku na úvěr poskytnutý Komerční bankou, a. s., obchodní společnosti Cenek a Michal s. r. o. Tato společnost úvěr nesplatila, banka proto přistoupila k realizaci zástavy, a to postupem podle ustanovení §299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném v rozhodné době. Zástava byla realizována přímým prodejem stěžovatelům kupní smlouvou ze dne 18. 6. 1999. Žalobci žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 1999 zahájili řízení o výše uvedené určení. Tvrdili, že uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná jednak proto, že nebyla splněna zákonná podmínka pro přímý prodej, a jednak že nebyli řádně upozorněni zástavním věřitelem, že přistupuje k prodeji zástavy.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelů, kteří se dovolávali toho, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, což ostatně byla jejich obrana v průběhu celého řízení, Nejvyšší soud ČR zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 18. 6. 1999 je absolutně neplatná pro nesplnění zákonné podmínky včasného upozornění na prodej nemovitostí, které byly předmětem zástavy, vyplývající z ustanovení §299 odst. 2 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Podrobně vyložil, proč zástavní věřitel nebyl oprávněn prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné dražbě, a současně se vypořádal i s námitkou dobré víry. V této souvislosti poukázal na to, že přistoupil-li zástavní věřitel k přímému prodeji zástavy, aniž ho k tomu opravňovala zástavní smlouva, nemohli být žalovaní jako kupující v dobré víře, neboť se o rozsahu oprávnění zástavního věřitele mohli z jejího obsahu přesvědčit.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, tím že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení §43 odst. 3 pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými přílohami a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 163/99, který si k tomu účelu vyžádal. Posoudil podání stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, ledaže by jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. Výklad zákonů je věcí obecných soudů. K zásahu do základních práv stěžovatelů by došlo jen za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, který ústavněprávní roviny nedosahuje. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejich názoru, ale jim zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, ani nejsou extrémně formalistické. Dovolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelů ohledně jejich dobré víry a ústavně konformním způsobem vyložil, proč nemohli stěžovatelé být v dobré víře při uzavírání shora uvedené kupní smlouvy. V tomto smyslu zejména rozhodnutí dovolacího soudu splňuje požadavky kladené na spravedlivé rozhodnutí a na jeho závěry lze bez dalšího odkázat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu