ECLI:CZ:US:2013:2.US.4283.12.1
sp. zn. II. ÚS 4283/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatel Filipa Hodbodě, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Veckem, se sídlem Karla Maye 250, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 62 Co 492/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvádí sice odpovídající datum vydání rozhodnutí, nicméně jinou spisovou značku, podání však vyložil podle obsahu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 odpovídající specifikace. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil rozhodnutí Městského soudu v Praze, které odpovídá v záhlaví uvedené specifikaci. Dotazem na Městský soud v Praze Ústavní soud zjistil, že pod stěžovatelem v petitu uvedenou spisovou značkou a jím specifikovaným datem Městský soud v Praze žádné rozhodnutí ve stěžovatelově věci nevydal. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že spisová značka rozhodnutí označená v petitu ústavní stížnosti je uvedena chybně a stěžovatel zamýšlel napadnout rozhodnutí, které k ústavní stížnosti přiložil. K odstranění zjevného omylu v označení spisového značky v petitu ústavní stížnosti proto Ústavní soud stěžovatele nevyzýval.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 72 EXE 2316/2010 zamítl návrhy stěžovatele na zastavení exekuce. Soud zjistil, že stěžovateli byl v nalézacím řízení z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník, kterému byl exekuční titul řádně doručen a rozsudek nabyl právní moci. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 62 Co 492/2011 usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele je tvrzení, že se obecné soudy v rámci exekučního řízení odmítly zabývat jeho námitkou, že v řízení před nalézacím soudem nebylo řádně zjišťováno místo jeho pobytu pro účely doručování a podmínky pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny. Stěžovatel dále namítá, že opatrovníkem byl navíc ustanoven pracovník příslušného soudu. Stěžovatel se domnívá, že se obecné soudy v exekučním řízení jeho výše uvedenými námitkami zabývat měly.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadaného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v posuzované věci vůči rozhodnutí obecného soudu namítá nezákonný procesní průběh řízení před nalézacím soudem. Tato argumentace však nemůže obstát. Ve své judikatuře Ústavní soud často zdůrazňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt a princip subsidiarity. Tu lze ve vztahu ke stěžovateli reformulovat tak, že námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízení, v nichž je orgán příslušný o těchto námitkách rozhodovat (na základě běžného opravného prostředku či ústavní stížnosti), a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde pro takové námitky není vytvořen procesní prostor.
V předložené věci Městský soud v Praze konstatoval, že v exekučním řízení není oprávněn posuzovat důvodnost ustanovení opatrovníka. Tuto otázku je totiž nutné vyřešit v řízení nalézacím. V minulosti již Ústavní soud akceptoval praxi, dle níž exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce je povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný, a zda byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25). Zároveň však akceptoval závěr, že soud již není v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Proto také v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely ze stanoviska, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, z něhož vzešel exekuční titul, se soud v řízení o výkonu takového rozhodnutí (exekuci) zabývat nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 2004, poř. č. 62). K tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 39/10 ze dne 11. 3. 2010; dále rovněž např. usnesení I. ÚS 3083/09 ze dne 5. 1. 2010; judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz. Vzhledem k uvedenému posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec uvedeného nelze nepodotknout, že naznačený procesní postup nalézacího soudu v otázce ustanovení opatrovníka z řad vlastních pracovníků v zásadě naplňuje tytéž znaky, pro něž byla jiná rozhodnutí obecných soudů v minulosti zrušena jako protiústavní.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu