ECLI:CZ:US:2013:2.US.4302.12.1
sp. zn. II. ÚS 4302/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Office happy, s. r. o., IČ: 62914464, se sídlem Praha 9 - Kbely, Luštěnická 723, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012, č. j. 9 A 12/2012-44-45, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 100/2012-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka zahájila příslušným návrhem u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu řízení o povolení vkladu zástavního práva. Katastrální úřad řízení přerušil s tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 je veden spor o určení vlastnictví k věci, která měla být zástavním právem zatížena. S následným odvoláním stěžovatelka neuspěla, správní žalobu Městský soud v Praze odmítl v záhlaví specifikovaným usnesením jako nepřípustnou. Konstatoval, že předmětná rozhodnutí správních orgánů jsou rozhodnutími, kterými se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a tudíž na ně dopadá kompetenční výluka upravená v §70 písm. c) soudního řádu správního. Tento závěr potvrdil jako věcně správný Nejvyšší správní soud v rozsudku (taktéž nyní napadeném), jímž zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. V odůvodnění zejména uvedl, že dosavadní judikatura k této otázce je konstantní a jednotná, přičemž usnesení městského soudu z ní vychází. Důvody, proč se od ní nyní odchylovat a předložit věc rozšířenému senátu Nejvyšší správní soud neshledal. Smyslem soudní ochrany je ochrana veřejných subjektivních práv, tedy práv hmotných, procesněprávní vztahy slouží toliko k jejich prosazení. Předmětem soudního přezkumu mohou být i procesní rozhodnutí, nenáleží-li do kategorie těch, jimiž se upravuje vedení řízení, tedy především taková, jejichž následkem je nevydání podatelem žádaného rozhodnutí; typicky jde o rozhodnutí o zastavení řízení, odmítnutí návrhu, odložení, atd. V případě přerušení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nebyla založena, měněna ani rušena žádná hmotná práva stěžovatelky a nebylo ani závazně určeno, že nějaká hmotná práva má či nemá. Řízení nebylo ukončeno a po odpadnutí překážky bude pokračovat, jediným přímým důsledkem je prodloužení vkladového řízení. Otázka oprávněnosti přerušení předmětného řízení navíc neuniká zcela soudnímu přezkumu, prostředkem soudní ochrany je ovšem žaloba na ochranu proti nečinnosti, nikoliv žaloba proti rozhodnutí o přerušení řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí vycházejí z formalistického výkladu soudního řádu správního, bez posouzení dopadů procesního rozhodnutí do hmotných práv účastníka. Stěžovatelce bylo po dobu přerušení zcela znemožněno jakkoliv nemovitostí disponovat, jen v důsledku toho se dostala do platebních potíží, které vedly až k jejímu úpadku. Jediným přímým důsledkem tedy není jen prodloužení vkladového řízení; je-li konečné rozhodnutí vydáno za dlouhý časový okamžik, nebude to pro stěžovatelku již mít smysl a dopady do hmotné sféry jsou tak podobné rozhodnutí o zastavení řízení. Stěžovatelka dále uvádí okolnosti, které podle ní svědčí o účelovosti určovací žaloby a ve svém důsledku o bezdůvodnosti přerušení řízení. V důsledku napadených rozhodnutí se ocitla bez efektivního prostředku obrany, za který oproti mínění Nejvyššího správního soudu rozhodně nepovažuje žalobu na ochranu proti nečinnosti, když lhůty pro vydání správního rozhodnutí po dobu přerušení řízení neběží.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde totiž o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Podle ustanovení §43 odst. 3 usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud již v minulosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost několik ústavních stížností stěžovatelky ve věci přerušení vkladového řízení (sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 936/11, III. ÚS 1012/11, II. ÚS 1013/11, III. ÚS 1014/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výrok byl odůvodněn mimo jiné tím, že rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení je rozhodnutím toliko mezitímní povahy; byť je schopno komplikovat stěžovatelce její rozličné společenské aktivity, nelze na ně pohlížet stejnými měřítky spravedlivého procesu jako na rozhodnutí, jež tuto povahu nemá. Současně bylo akceptováno vysvětlení správních orgánů, proč i přes možnost (podle stávající právní úpravy) vlastního úsudku o předběžné otázce vyčkají rozhodnutí soudu o určovací žalobě. Je pravda, že předešlé návrhy směřovaly proti rozhodnutím správních orgánů, nicméně podstata argumentace - že rozhodnutí o přerušení vkladového řízení nelze hodnotit stejnými měřítky jako rozhodnutí ve věci samé - se musí promítnout i do posouzení nynějšího návrhu směřujícího proti rozhodnutím správních soudů. Zabýval-li se Ústavní soud po věcné stránce návrhy stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutím správních orgánů, aniž by je odmítl jako nepřípustné, akceptoval tím výluku z přezkumu správními soudy. Současně, neshledal-li zásah do základních práv stěžovatelky procesními rozhodnutími správního orgánu, těžko něco jiného dovodí v případě soudních rozhodnutí aplikujících na tento typ správních rozhodnutí ustanovení o výluce z přezkumu. Předpokladem zrušení napadených rozhodnutí správních soudů by totiž bylo učinit závěr, že předmětná rozhodnutí o přerušení vkladových řízení jsou způsobilá zasáhnout základní práva stěžovatelky. Tak tomu není. Stran toho, která nemeritorní rozhodnutí jsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv, a tudíž na ně výluka nedopadá, lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku.
Dle názoru Ústavního soudu tedy správním soudům, pokud vyhodnotily předmětné rozhodnutí správce daně a rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze jako rozhodnutí procesní povahy, podléhající kompetenční výluce stanovené v §70 písm. c) s. ř. s., nelze cokoliv vytýkat. Proti případné účelovosti a bezdůvodnosti určovací žaloby se stěžovatelka nemůže úspěšně bránit snahou prolomit kompetenční výluku, neboť k tomu má jiné prostředky, zejména občanskoprávní. Nutit správní soud k přezkumu rozhodnutí o přerušení by znamenalo, že by si sám musel "předběžně" zhodnotit otázku (právě pro správní orgán předběžnou) vlastnictví zpochybněného podanou určovací žalobou, což není žádoucí.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu