ECLI:CZ:US:2013:2.US.4317.12.1
sp. zn. II. ÚS 4317/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012 č. j. 16 Co 268/2012-68, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2012 č. j. 24 C 1156/2002-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 24 C 1156/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy částku 808 Kč s příslušenstvím a náklady řízení 3 825 Kč. Stalo se tak poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník (justiční čekatelka Městského soudu v Praze), a to jako účastníku, jehož pobyt není znám. Napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2012 Obvodní soud pro Prahu 2 - v řízení o žalobě pro zmatečnost s návrhem na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku - zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením ze dne 10. 8. 2012 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke stejnému závěru, že jde zřejmě o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, neboť je pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost nebude z důvodu opožděnosti jejího podání vyhověno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž by k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Navíc jí neměla být ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka. Z toho důvodu také proti rozsudku brojí žalobou pro zmatečnost. Ve vztahu k napadeným usnesením jednak uvádí, že nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak tvrdí - s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/06 a III. ÚS 1400/09 - že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku a o tom, že jí byla ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka až dne 1. 11. 2011 či 3. 11. 2011 po nahlédnutí do soudního spisu. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodává, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26. 10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost. V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou identické s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky vedených pod sp. zn. III. ÚS 4564/12, sp. zn. I. ÚS 4469/12, sp. zn. IV. ÚS 4396/12, sp. zn. IV. ÚS 4364/12, sp. zn. IV. ÚS 4288/12, sp. zn. I. ÚS 4217/12 a sp. zn. IV. ÚS 4192/12, které byly již dříve odmítnuty. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit ani v nyní projednávané věci.
V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 24 C 1156/2002, je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě pro jeho podání stanovené zákonem o Ústavním soudu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 4396/12 ze dne 25. 2. 2013, vydané v obdobné věci stěžovatelky).
Stran napadených usnesení, jimiž nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud připomíná, že k uvedené problematice se konstantně vyjadřuje zdrženlivě, přičemž vychází především z toho, že úvaha, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací činnosti obecných soudů. Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob), anebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo o svévolný výklad (nerespektování kogentní normy) či o interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávaném případě (stejně jako ve shora uvedených identických věcech stěžovatelky) však soudy uplatněnou interpretaci pojmu okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o napadeném rozhodnutí, a o jeho aplikaci v její věci, jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného neodůvodněného vybočení ze standardně aplikovaného právního výkladu hodnotit nelze. S přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt, dle níž je především účastník řízení odpovědný za náležité a včasné hájení svých práv, je významné, že stěžovatelka po zjištění existence napadeného rozsudku (povědomost o něm měla již ke dni 29. 4. 2010) po dobu cca jednoho a půl roku nečinila žádné kroky, aby se seznámila s jeho obsahem. Pokud žalobu pro zmatečnost podala až 5. 12. 2011, je zřejmé, že tak učinila po marném uplynutí lhůty k jejímu podání, a za těchto okolností nejsou dány ani důvody pro to, aby bylo vyhověno jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout z části jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu