ECLI:CZ:US:2013:2.US.4325.12.1
sp. zn. II. ÚS 4325/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Podlahy, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, 34uh2r6, advokátem, se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Cmo 253/2010-129, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2010, č. j. 13 Cm 210/2010-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný Miroslavem Smržem (dále jen "žalobce") proti stěžovateli, který byl v postavení žalovaného žalován o zaplacení 213.400 Kč. Stěžovatel si podle žaloby u žalobce objednal dopravu materiálu v souvislosti se stavbou vodní elektrárny Nezabudice. Vzájemné obchodní vztahy mezi žalobcem a stěžovatelem vyústily v podpis prohlášení stěžovatele o uznání dluhu podle ustanovení §323 obchodního zákoníku a dohody ze dne 21. 9. 2009 o splacení dluhu stěžovatelem. V době podání žaloby dlužil stěžovatel z takto uznaného dluhu žalobci částku 213.400 Kč. Stěžovatel se bránil podané žalobě tvrzením, že teprve po podpisu uznání dluhu a dohody o splácení zjistil, že žalobce požadoval proplacení činnosti v počtu hodin, který ve skutečnosti neprovedl. Z toho dovozoval, že závazek v rozsahu fakturovaném žalobcem neexistoval, a proto ho také nemohl platně uznat. Toto své tvrzení dokládal porovnáním záznamů ve stavebním deníku vedeném hlavním dodavatelem stavby a jednotlivých faktur vystavených žalobcem. Soud prvního stupně tuto obranu stěžovatele neuznal a odsoudil ho ústavní stížností napadeným rozsudkem k zaplacení žalované částky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s jeho tvrzením, že dluh ke dni uznání neexistoval a nesprávně hodnotil provedené listinné důkazy, konkrétně nedal do správné souvislosti záznamy ve stavebním deníku s vyúčtováním žalobce, z nichž podle jeho názoru vyplývalo, že některé účtované práce nemohly být provedeny. Dále namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a tento svůj postup náležitě neodůvodnil.
Odvolací soud v podstatné části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil ho pouze v části týkající se příslušenství žalované pohledávky. K podstatě odvolacích námitek uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by vedl evidenci činnosti žalobce na předmětné stavbě. Pokud jde o stavební deník hlavního dodavatele, ten byl veden pouze na jeho činnost a nebylo prokázáno, že by byl požádán, aby současně vedl evidenci činnosti žalobce. Odvolací soud dále poukázal na to, že stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen podle ustanovení §118a a §118b občanského soudního řádu, a jím navržené doplnění dokazovaní svědectvím zaměstnanců hlavního dodavatele stavby proto bylo správně odmítnuto jako nadbytečné pro absenci skutkových tvrzení, které by měly být navrhovanými důkazy prokázány.
Stěžovatel ještě podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Toto rozhodnutí ústavní stížností napadeno není, avšak od doručení tohoto rozhodnutí je počítána lhůta pro její podání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu v podstatě se stejnou argumentací, jakou uplatnil v řízení před těmito soudy. Odkázal na své podání ze dne 8. 3. 2010, ve kterém podle svého názoru dostatečným způsobem konkretizoval svá skutková tvrzení a navrhl důkazy k jejich prokázání. Odmítnutí provedení takto navržených důkazů nebylo dostatečně odůvodněno a na tomto základě dovozuje porušení základních práv v rozsahu, jak je uvedeno shora.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v neprovedení jím navržených důkazů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 87/99) dovodil, že to samo o sobě nezakládá dotčení na základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny. Ze zásad řádného procesu totiž automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 občanského soudního řádu). Právu na spravedlivý proces je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomu pak odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, a pokud jim nevyhoví vyložit důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Teprve v případě, že tak soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. V případě nyní přezkoumávaném však soud neprovedení důkazu náležitě odůvodnil.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu