ECLI:CZ:US:2013:2.US.4340.12.1
sp. zn. II. ÚS 4340/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Milana Nebuželského, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Měsíčná 256/2, 460 02 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1959/2012-282 ze dne 30. 7. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 73 Co 191/2011-263 ze dne 25. 10. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 21 C 154/2005-235, Okresní soud v Liberci uložil stěžovateli, vystupujícímu v původním řízení jako první žalovaný, povinnost zaplatit žalobci částku 118 120 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2004 do zaplacení. Ve vztahu k druhému žalovanému řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud tak rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal po žalovaných zaplacení částky 118 120 Kč s příslušenstvím jako ceny za opravu motorového vozidla.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, výše citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že odmítnutí dovolání představuje ze strany dovolacího soudu odepření přístupu k soudu a odepření spravedlnosti. Má za to, že Nejvyšší soud by se měl s jeho argumenty vypořádat, přičemž je přesvědčen, že v dovolání nastolil i hmotněprávní otázky. Stěžovatel má také za to, že krajský soud se vůbec nezabýval odvolacími námitkami, zkreslil závěry znaleckého posudku, dospěl k nesprávnému závěru o uzavření smlouvy o opravě věci a "de fakto popřel její synalagmatickou povahu". Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nejprve uvedl, že žádný z argumentů nabízejících se v dovolacím návrhu nepředstavuje nic, co by bylo lze pokládat za otázku zásadně právně významnou. Na tomto místě se sluší poznamenat, že dovolací řízení založené na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, toliko představuje možnost předestřít Nejvyššímu soudu k úvaze jednu či více právních otázek z oblasti práva hmotného i procesního, nicméně je výhradně na posouzení samotného dovolacího soudu, jak se k předloženým otázkám postaví, neboť jejich řešení nelze dovolacímu soudu nijak vnucovat. Hlavní výhradou dovolacího soudu proti argumentaci uplatněné v dovolání totiž bylo, že stěžovatel se převážně domáhal revize skutkových zjištění, když se snažil prosadit názor, že v řízení nebylo náležitě prokázáno, že s žalobcem uzavřel smlouvu o dílo, na základě které žalobce opravil automobil zn. Mercedes Benz Vito, který po opravě předal zplnomocněnému Janu Vlkovi. Nejvyšší soud rovněž objasnil, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, proč se nemohl zabývat jeho námitkou stran porušení poučovací povinnosti soudů. Odůvodnění dovolacího soudu proto není možno ve svém celku kvalifikovat jako příliš formalistické, a tím i ústavně nekonformní.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti rozsudku soudu druhé stolice, nemohl jim Ústavní soud přisvědčit, neboť jednak jsou vedeny v naprosto obecné rovině, jednak z větší části beztak představují výhrady proti správnosti posouzení obsahu vzpomínané smlouvy a právnímu hodnocení skutkových okolností, resp. též proti hodnocení obsahu znaleckého posudku. Úspěšného uplatnění námitek takového druhu se však v ústavním soudnictví již nelze domáhat. Stěžovatel tedy Ústavnímu soudu nenabídl žádné ústavněprávně relevantní argumenty, které by mohly vést ke zpochybnění ústavní konformity stěžovaných soudních rozhodnutí.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu