ECLI:CZ:US:2013:2.US.4348.12.1
sp. zn. II. ÚS 4348/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Veselého, zastoupeného Mgr. Annou Vlčkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012-55, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011, č. j. 58 A 6/2010-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podle ustanovení §72 a násl. zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že soudy nerespektovaly čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1-4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasáhly do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel byl v přestupkovém řízení shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, jehož hladina v krvi dle rozboru odebraného vzorku činila v době odběru nejméně 0,24 g/kg. Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel správní žalobu, které Krajský soud v Ostravě nejprve (rozsudek č. j. 58 A 6/2010-48) vyhověl. Na základě kasační stížnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ovšem Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí zrušil (svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010-78) a věc vrátil k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozsudkem nyní napadeným žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud následně (taktéž rozsudkem specifikovaným v záhlaví) zamítl kasační stížnost.
Porušení ústavních kautel stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nevyvodily adekvátní závěry z porušení procesních lhůt správním orgánem, konkrétně lhůty pro učinění oznámení podle §58 odst. 2, a lhůty pro zahájení řízení dle §67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj jde o lhůty prekluzivní a nikoliv pořádkové, jak dovodil správní orgán. Správní soudy se však touto procesní námitkou nezabývaly, čímž stěžovateli odepřely ochranu garantovanou čl. 36 odst. 2 Listiny. Současně špatně vyhodnotily skutečnosti týkající se naměření hodnoty alkoholu. Vycházely totiž z metodického pokynu Ministerstva, podle něhož se pozitivní důkaz požití alkoholického nápoje pokládá hladina alkoholu v krvi vyšší, než 0,20 g/kg. Ve společnosti, kde se alkohol vyskytuje i v jiných než alkoholických nápojích a vyšší než uvedené hladiny lze dosáhnout i jinak než jejich požitím, nelze takový pokyn akceptovat. Stěžovatel vypočítává poživatiny, které mohou mít obsah alkoholu, např. nealkoholické pivo, deklarované jako pivo pro řidiče; jestliže po jeho požití naměřená hladina alkoholu v krvi nepatrně překročí fyziologickou hranici, pak zcela chybí subjektivní stránka přestupku. Žádné důkazy o požití alkoholického nápoje správní orgány k dispozici neměly a nebylo vyvráceno stěžovatelovo tvrzení, že vypil pouze nealkoholické pivo. To mezi alkoholické nápoje dle definice zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, nepatří. Předmětný pokyn, který není zákonnou normou, v tomto směru zákon nahradit nemůže.
Ústavní soud se nejprve zabýval podmínkami řízení. Na základě tohoto předběžného posouzení dospěl k závěru, že po obsahové stránce se může zabývat pouze částí návrhu. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel se na něj obracel se šesti okruhy námitek (1 - neuvedení hodnocení povahy protokolu o lékařském vyšetření, 2 - krajský soud chybně vyšel z Metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví, 3 - správní orgány se nezabývaly otázkou zavinění, 4 - nebyly provedeny potřebné důkazy k prokázání viny, 5 - rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nepřihlédnutí k části lékařského protokolu, 6 - rozsudek je dále nepřezkoumatelný pro nedostatečné odůvodnění, vypořádal-li se krajský soud se žalobními námitkami odkazem na rozsudek kasačního soudu a své předchozí rozhodnutí). Prvá námitka byla vznesena poprvé až v kasační stížnosti, a tedy odmítnuta jako nepřípustná. Další čtyři vypořádal Nejvyšší správní soud již v předchozím kasačním rozhodnutí, přičemž přípustnost opětovné kasační stížnosti, včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení, je omezena na důvody, které dosud nebyly v téže kauze věcně řešeny. Přípustná byla tedy kasační stížnost toliko v rozsahu namítaných nedostatků odůvodnění rozsudku krajského soudu; Nejvyšší správní soud ji shledal nedůvodnou, neboť podstatné bylo, že se krajský soud řídil závazným právním názorem a není nutné, aby jej současně přeformuloval svými vlastními slovy.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb., bylo lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě je sice oním rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně jeho práva stěžovatele nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, ovšem jen v té části, jímž byla kasační stížnost stěžovatele přezkoumána meritorně. Jinak je pouze procesním rozhodnutím o otázkách, věcně vyřešených v předchozím kasačním rozsudku (č. j. 8 As 59/2010-78); jak bylo řečeno, není podstatné, že tento rozsudek byl vydán na základě kasační stížnosti podané odvolacím správním orgánem, nikoliv stěžovatelem. Uvedené znamená, že s výjimkou namítaných nedostatků odůvodnění rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost proti němu podána opožděně, neboť počátek běhu stížnostní lhůty je třeba vázat již na doručení tohoto rozsudku (krajského soudu), nikoliv Nejvyššího správního soudu, jak učinil stěžovatel. Zabývat se nyní stěžovatelem formulovanými výhradami vůči použití Metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví a otázkou zavinění přestupku v případě tvrzené konzumace nealkoholických piv brání formální překážky.
Napadeným rozsudkem krajského soudu se tedy mohl Ústavní soud zabývat toliko v rozsahu způsobu zdůvodnění skutečnosti, že soud rozhodoval vázán názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí. V tomto směru však stěžovatel ve svém podání žádné argumenty neuvedl.
Z téhož důvodu mohl zkoumat i napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, ovšem ani zde tak pro absenci stížnostní argumentace fakticky učinit nešlo. Konečně že by Nejvyšší správní soud zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces nesprávným závěrem o nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního s tím, že se krajský soud neřídil jeho závazným právním názorem, a tudíž neaplikováním výjimky opětovného projednání věci již kasačním soudem rozhodnuté, stěžovatel ani netvrdil. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani v ústavní stížnosti prezentovaná polemika s povahou lhůt obsažených ve výše citovaných ustanoveních přestupkového zákona. Interpretace stěžovatele, že jde o lhůty prekluzivní, je totiž prima facie nesprávná, použitá zřejmě v argumentační nouzi. Z toho důvodu již Ústavní soud ani nezjišťoval, zda vůbec v řízení před správními soudy stěžovatel tuto námitku vznášel, když z rozsudků správních soudů to nevyplývá.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud návrh částečně odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podaný po stanovené lhůtě a částečně dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu