ECLI:CZ:US:2013:2.US.4360.12.1
sp. zn. II. ÚS 4360/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Toufara, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2012, č. j. 7 Co 1944/2012-40, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a současně došlo i k porušení práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. října 2012, č. j. 7 Co 1944/2012-40, změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno návrhu oprávněného (stěžovatele) na nařízení exekuce, tak, že návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Patrika Novosada ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. T 8/2011 zamítl, a rozhodl náhradě nákladů vlastního řízení i exekuce. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu a neexistuje exekuční titul ve smyslu §40 odst. 1 exekučního řádu. Odvolací soud posoudil rozhodčí doložku, na jejímž základě proběhlo rozhodčí řízení, jako neplatnou pro obcházení zákona podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), zejména proto, že označení rozhodce bylo neurčité, neboť rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní jméno rozhodce, který má případný spor rozhodovat a pouze odkazovala na to, že rozhodčí řízení proběhne před jedním rozhodcem, či rozhodčím senátem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedeného společností ČMRS Consulting, s. r. o., což ale není stálý rozhodčí soud. Odvolací soud dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/2011, podle něhož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci byla zkoumána v exekučním řízení. Zdůraznil, že možnost posuzovat platnost rozhodčí doložky a tedy způsobilost exekučního titulu bez ohledu na to, že tato skutečnost nebyla namítána v rozhodčím řízení, vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (k tomu poukázal na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1958/2011, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011 nebo sp. zn. 20 Cdo 1923/2011).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyjadřuje nesouhlas s posouzením věci odvolacím soudem. Namítá, že odvolacím soudem citovaná judikatura na danou věc nedopadá, neboť se jednalo o skutkově odlišné situace. V uvedených případech šlo o neexistenci rozhodčí doložky, nikoliv o její neplatnost. Naopak z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 či z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3006/11 vyplývá nemožnost zkoumat v exekučním řízení otázku platnosti rozhodčí doložky. Tuto otázku je totiž třeba řešit v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu a dále porušení zásady předvídatelnosti práva, což ve svém důsledku znamená jak porušení práva na spravedlivý proces, tak porušení principu právní jistoty a právního státu. K principu právní jistoty patří i presumpce správnosti právních aktů vydaných v nalézacím řízení, a proto je třeba důsledně rozlišovat mezi řízením nalézacím a exekučním.
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a od soudu prvního stupně příslušný spis.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/2011 není vyloučen přezkum otázky platnosti rozhodčí smlouvy v exekučním řízení. Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, a proto nelze na jeho základě exekuci nařídit, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci či neplatnost rozhodčí smlouvy nenamítl.
6. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení opakovaně zdůrazňuje, že je třeba přísně rozlišovat mezi situací, kdy se jedná o neexistující rozhodčí smlouvu, kterou účastníci vůbec fakticky neuzavřeli, a situací, kdy spolu účastníci rozhodčí smlouvu uzavřeli, ale ta je z nějakého důvodu neplatná. Pokud soud uvedené situace nerozlišuje, postupuje mechanicky, což je dokladem právního formalismu. Dále podotýká, že vyjádření účastníka neobsahuje žádnou ústavněprávní polemiku se stěžovatelem a nikterak nevyvrací jeho právní závěry. Stěžovatel uzavírá, že namítaným postupem se stírá rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením, což bude mít za následek rozpad právního řádu a absenci právní jistoty.
IV.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu. Zpochybňuje přitom jeho závěry ohledně možnosti přezkoumávat platnost rozhodčí doložky v rámci exekučního řízení. V dané věci byl odvolacím soudem shledán nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky pro obcházení zákona (§39 obč. zák.), která spočívá v neurčitosti označení rozhodce. Otázku možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho způsobilosti být vykonatelným exekučním titulem Ústavní soud již dříve posoudil, jmenovitě v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. ledna 2013, v nichž konstatoval, že obecné soudy jsou povinny - i v tomto procesním kontextu - se zabývat námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť jde o otázku pravomoci rozhodce, která obecnému vymezení podmínek pro nařízení exekuce je podřaditelná standardně. Naposledy se Ústavní soud k uvedené problematice vyslovil jednoznačně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3406/10 ze dne 14. března 2013, z něhož vyplývá, že zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Za situace, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na výběr "soudem", tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a rozhodčí smlouva je tudíž neplatná, porušil obecný soud, který se otázkou pravomoci rozhodce nezabýval, právo účastníka řízení zaručené čl. 36 Listiny.
10. Z předložených rozhodnutí i z vyžádaného spisu se podává, že obecné soudy se uvedenými judikatorními závěry řídily.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu