ECLI:CZ:US:2013:2.US.4427.12.1
sp. zn. II. ÚS 4427/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Aleny Valešové, zastoupené Mgr. Markem Bukovským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vsetín, Na Příkopě 814, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 3471/2011-359 ze dne 6. 9. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 79/2011-312 ze dne 12. 5. 2011 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně č.j. 9 C 156/2008-271 ze dne 1. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě o určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucí oddělení. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka předesílá, že mezi ní a jejím zaměstnavatelem je vedena řada sporů, přičemž jednání zaměstnavatele má za cíl "zlomit stěžovatelku, ať už skrze její důstojnost, nebo skrze finanční stránku sporů".
Ve vztahu k nalézacímu a odvolacímu soudu namítá stěžovatelka existenci tzv. opomenutých důkazů, v důsledku čehož rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, a tedy jsou protiústavní, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle. Dovozuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry; namítá porušení tzv. principu rovnosti zbraní, neboť jí předkládané důkazy byly buď opomíjeny, nebo hodnoceny zcela v rozporu s právními předpisy, popř. nebyly hodnoceny se stejným důrazem jako tvrzení druhé strany.
Stěžovatelka dále Ústavnímu soudu předkládá rozbor závěrů obecných soudů, které jsou dle jejího názoru v rozporu s provedenými důkazy, a poukazuje na jednotlivé nedostatky v hodnocení důkazů. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu namítá formalistický postoj, přičemž nesouhlasí s tvrzením dovolacího soudu, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení, které rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné" umožňuje, ještě před věcným posouzením, posoudit přijatelnost návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti odvolání ze dne 28. 11. 2007, kterým byla podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, svým zaměstnavatelem odvolána z funkce vedoucí oddělení havarijního a krizového řízení, odboru životního prostředí Městského úřadu Vsetín.
Obecné soudy žalobě nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že odvolání je po formální i obsahové stránce platným právním úkonem a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelka nadále zastávala svou funkci, protože své povinnosti porušila závažným způsobem. V odůvodnění podrobně rozvedly, z jakých důvodů stěžovatelka jako vedoucí úředník porušila ustanovení §16 odst. 1 písm. b) a d) a §16 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb.
Obecné soudy přihlédly i ke skutečnosti, že u stěžovatelky šlo o úřednici s plnou znalostí souzené problematiky, s dlouholetou praxí; v důsledku jednání stěžovatelky hrozily sankce pro porušení rozpočtových pravidel; byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž případné porušení mohlo mít důsledky ve vztahu k územnímu samosprávnému celku; nešlo o ojedinělé porušení, povinností stanovených zákonem; jednalo se o jednání zaviněné, přičemž míru tohoto zavinění je možno hodnotit jako přinejmenším vědomou nedbalost.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přezkoumával důkazní materiál, či dokonce jednotlivé důkazy hodnotil a dovozoval z nich stěžovatelkou předkládané závěry.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v důsledku pochybení v procesu dokazování či nedostatku řádného odůvodnění rozhodnutí. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, hodnotily je z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, přičemž v jejich hodnocení není logický rozpor. Podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Námitkami stěžovatelky se zabývaly a vyložily, proč je považovaly dokazováním za vyvrácené.
Obecné soudy poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry obecných soudů, nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nelze ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se odvíjí od povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Úkolem Ústavního soudu ani není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž je odvolání stěžovatelky z funkce je platným právním úkonem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
K námitkám týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jak dlouhodobě judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž je konstatována přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by Ústavní soud mohl přistoupit jen pokud by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (šlo by o projev svévole, Nejvyšší soud by se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit, či v případě absence odůvodnění). Těmito vadami však napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu