ECLI:CZ:US:2013:2.US.4432.12.1
sp. zn. II. ÚS 4432/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 46/14 , 794 01 Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 560/2012-41 ze dne 15. 8. 2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 413/2011 ze dne 24. 11. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 4 T 84/2011 ze dne 28. 6. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 11. 11. 2010 doposud v Jindřichově, okres Bruntál, na stavební parcele, jejímž je vlastníkem, v místě, kde se nachází průjezd, z něhož jako jediného je možná přístupová cesta k domu na stavební parcele a na pozemky poškozené, provedl úpravy, v jejichž důsledku znemožnil poškozené přístup k jejím nemovitostem, jakož i realizaci činností souvisejících s jejich obhospodařováním. Za to byl stěžovatel podle §208 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož předpisu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Jako podmínka osvědčení byla stěžovateli podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložena povinnost obnovit ve zkušební době možnost průchodu a průjezdu na pozemky poškozené a obnovit možnost čerpání vody ze studny na pozemku stěžovatele do domácnosti poškozené a zdržet se jejich dalšího zamezování. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl Krajský soud v Ostravě výše citovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že v jeho případě došlo ke zneužití prostředků trestního práva k rozsouzení ryze soukromoprávní záležitosti. Byla tak dle jeho názoru porušena zásada subsidiarity trestní represe a svými rozhodnutími vyřešila konkrétní možné subjektivní právo poškozené, které však jako takové je sporné a je předmětem žaloby v civilním řízení. Ani jeden ze soudů dle jeho mínění nepřihlédl k tomu, že ze strany poškozené došlo k využití prostředků trestněprávní ochrany k ochraně vlastních, nadto neurčitých, soukromých zájmů, což stěžovatel označil za nepřijatelné a v ústavní stížnosti tuto svou argumentaci blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. To se týká v prvé řadě výhrad stěžovatele stran právního posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. Nejvyšší soud v této souvislosti hodnotil i námitku stěžovatele týkající se jím tvrzeného porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz str. 10 - 11 napadeného usnesení dovolacího soudu) a přesvědčivým způsobem osvětlil, proč v této konkrétní věci stěžovatel nenaplnil znaky přečinu toliko hraničním způsobem, kdy by trestněprávní postih nebyl s ohledem na charakter trestního práva jako ultima ratio namístě, tedy proč bylo trestní stíhání stěžovatele adekvátní. Ústavní soud zcela přisvědčuje závěrům dovolacího soudu o tom, že úmyslné protiprávní jednání osoby, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva, resp. že v takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. Zásadu subsidiarity trestní represe tedy nelze chápat tak, že prostředky trestního práva lze na vzniklou situaci reagovat až tehdy, byly-li již postupy nabízející se dle jiných právních předpisů vyčerpány či takové mimotrestní nástroje nejsou na ochranu zájmů jinak chráněných trestními předpisy k dispozici.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu