ECLI:CZ:US:2013:2.US.447.13.1
sp. zn. II. ÚS 447/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Hegera, zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2012, sp. zn. 56 Co 676/2012, a usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc, Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc ze dne 17. dubna 2012, č. j. 057 EX 6465/09-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
2. Pověřený soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal usnesením ze dne 17. dubna 2012, č. j. 057 EX 6465/09-39, zamítl žádost povinného (stěžovatele) podle §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o určení, že doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2010, č. j. 49 EXE 3114/2010-7, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného a jejím provedením byl pověřen dotyčný exekutor, je neúčinné.
3. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. října 2012, sp. zn. 56 Co 676/2012, usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudním exekutorem vyšel ze zjištění, že exekuční příkaz ze dne 12. března 2012, což měl být první dokument, z něhož se povinný dověděl o tom, že je na něj vedena exekuce, mu byl doručen dne 14. března 2012, přičemž tento den, resp. den následující, považoval za okamžik, kdy se povinný mohl s písemností, u níž neúčinnost doručení namítá, seznámit, neboť se dověděl o jejím vydání. Vzhledem k tomu, že návrh na prohlášení neúčinnosti doručení usnesení o nařízení exekuce (usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2010, č. j. 49 EXE 3114/2010-7) podal povinný, resp. jeho právní zástupce, až dne 30. března 2012, tedy po uplynutí 15 denní lhůty běžící podle §50d odst. 1 o. s. ř. od okamžiku, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, posoudili soudní exekutor i odvolací soud i podaný návrh jako opožděný, a proto jej zamítli. Skutečnost, že se povinný od roku 1989 nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu, vyhodnotil odvolací soud jako právně bezvýznamnou.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem okamžiku počátku běhu 15 denní lhůty pro podání návrhu na určení neúčinnosti doručení písemnosti, který provedl soudní exekutor a posléze i odvolací soud. Ústavnímu soudu předkládá otázku, zda je výklad provedený odvolacím soudem v souladu s §50d odst. 1 o. s. ř. a zda jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Podle názoru stěžovatele neměl být počátek běhu lhůty počítán od okamžiku doručení exekučního příkazu, z něhož je patrno pouze to, že bylo vydáno rozhodnutí soudu, avšak není z něj možno seznat, jaký byl obsah doručované písemnosti a o co se jedná, aby bylo možno podat řádně návrh, který by splňoval kritéria stanovená §42 o. s. ř., nýbrž až ode dne, kdy se stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, s obsahem dané listiny skutečně seznámil, což bylo až dne 29. března 2012, kdy právní zástupce stěžovatele nahlédl do příslušného exekučního spisu. Jako další problém, který předkládá Ústavnímu soudu, uvádí stěžovatel otázku posouzení oprávněnosti samotného nároku, který je v exekučním řízení vymáhán. Zde poukazuje na to, že vyhláška obce, na jejímž základě byly vyčísleny a následně vymáhány náklady za odvoz odpadů, nezohledňuje skutečnost, že stěžovatel se v obci, přestože tam měl trvalý pobyt, vůbec nezdržoval.
III.
5. Úvodem poukazuje Ústavní soud na to, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, kam lze zařadit i stávající případ (exekucí vymáhaná částka jistiny činí 3.654 Kč), je v podstatě ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). Opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09). To se však v dané věci nestalo.
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem soudního exekutora a odvolacího soudu ohledně okamžiku zahájení běhu lhůty pro podání návrhu na určení neúčinnosti doručení. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby posoudil soulad výkladu provedeného odvolacím soudem s §50d odst. 1 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Na aplikaci a výkladu §50d odst. 1 o. s. ř., tak, jak je provedli soudní exekutor a následně i Krajský soud v Ostravě, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále zpochybňuje samotný základ nároku, tedy otázku věcné správnosti exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci exekučního řízení, nemůže se Ústavní soud touto argumentací, která se týká rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, vůbec zabývat.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu