ECLI:CZ:US:2013:2.US.4473.12.1
sp. zn. II. ÚS 4473/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti R. Ch., právně zastoupeného Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem Vápencová 569/13, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012 sp. zn. 5 Tdo 699/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 61 To 453/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. 9T 53/2007 byl podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, podle které se měl dopustit trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že by se takového jednání dopustil. Proti rozhodnutí si podal odvolání v neprospěch stěžovatele státní zástupce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 8 To 337/2008 napadený rozsudek zrušil s požadavkem na další dokazování. Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. března 2009 sp. zn. 9T 53/2007 stěžovatele podle §226 písm. c) tr. řádu, opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 8To 268/2009 podle §258 odst. 1, písm. b) tr. řádu opět zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Dále podle §262 tr. řádu rozhodl, aby věc byla projednána jiným samosoudcem.
Tento jiný samosoudce rozhodl bez jakékoliv změny v důkazní situaci nejprve trestním příkazem ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 9T 53/2007 stěžovatele uznal vinným z trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1, písm. a), odst. 3) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2) tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby uhradil vzniklou škodu během zkušební doby dle svých možností a sil. Proti trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Po provedeném dokazování byl rozsudkem ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 9T 53/2007 stěžovatel uznán vinným stejným trestným činem a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil a možností uhradit vzniklou škodu.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele podané z důvodů uvedených v §265b odst. 1, písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Podle přesvědčení stěžovatele z provedených důkazů vyplývá, že jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci samosoudcem nalézacího soudu, který rozhodoval prvními dvěma zprošťujícími rozsudky, byly v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat. Stěžovatel namítá, že později soudy při posuzování jeho trestní věci vycházely spíše z presumpce viny, než z presumpce neviny a nerespektovaly tak zásadu in dubio pro reo, neboť nevzaly za prokázané skutečnosti svědčící v jeho prospěch a své rozhodnutí založily na nesprávných závěrech a spekulacích.
V dovolání stěžovatel namítal, že řízení, které jím napadenému rozhodnutí předcházelo, bylo zatíženo vadou, která zásadním způsobem omezila jeho práva a práva obhajoby. Za situace, kdy jeho zákonný soudce hodnotí důkazy jak ve prospěch, tak i v jeho neprospěch a nově stanovený soudce důkazy hovořící v jeho prospěch zcela ignoruje, je zásadním způsobem porušeno jedno z jeho základních a ústavou garantových práv
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Důvodem, který by mohl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly.
Ke stěžovatelovým výtkám týkajícím postupu dle §262 tr. řádu je třeba pouze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, kterým byla ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o změně samosoudce, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a v níž Ústavní soud podrobně vyložil důvody, proč lze v dané věci tento výjimečný postup odvolacího soudu akceptovat.
Touto otázkou se rovněž dovolací soud podrobně zabýval na str. 11 a 12 napadeného usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že všechny obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, tedy že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu