ECLI:CZ:US:2013:2.US.4484.12.1
sp. zn. II. ÚS 4484/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Antonína Smolíka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 č. j. 30 Co 264/2012-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 19 C 196/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se vůči České republice- Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 48 600 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, v důsledku něhož se stěžovatel nemohl svého nároku domoci v probíhajícím trestním řízení, v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného, ani následně v řízení občanskoprávním proti primárním škůdcům.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel vstoupil jako komanditista do společnosti Joint Invest Action, k. s. a poskytl jí uvedené finanční prostředky (komanditní vklad a emisní ážio). Dne 19. 3. 1997 bylo proti komplementářům uvedené společnosti zahájeno trestní stíhání, ke kterému se stěžovatel připojil jako poškozený. Dne 31. 3. 2008 bylo usnesením PČR SKP OHK ČTS: PSP 492/TČ - 2008 dle ust. 159a odst. 2 tr. ř. trestní stíhání odloženo s tím, že sdělení obvinění odporuje ust. §160 odst. 1 tr. ř., přičemž došlo k promlčení trestního stíhání.
Žalobě na náhradu škody uplatněné dle zák. č. 82/1998 Sb. obecné soudy nevyhověly, neboť za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny zákonem stanovené prostředky vedoucí k uspokojení jeho tvrzeného nároku ze strany primárního dlužníka (stěžovatel se náhrady škody nedomáhal v občanskoprávním řízení), nemůže být dána odpovědnost státu za škodu.
Stěžovatel namítá, že postupem orgánů státu došlo k zmarnění možnosti domoci se na pachatelích podvodu nebo případně jiného trestného činu náhrady škody, neboť v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence. Poté, co byla věc odložena, však žalobu nemohli úspěšně podat z toho důvodu, že nárok je promlčen, neboť uběhla jak objektivní, tak subjektivní lhůta, ve které musí být nárok uplatněn. Uplynutí promlčecí doby však nezavinil stěžovatel (a ani škůdci), ale orgány státu.
Dle stěžovatele nemohlo dojít k přerušení, případně stavení promlčecí doby, jak dovozuje soud, neboť v důsledku nezákonně učiněného sdělení obvinění, vedoucího k odložení trestního stíhání, trestní stíhání vlastně ani neprobíhalo. Názor odvolacího soudu, dle nějž i přes následné odložení věci trestní řízení probíhalo a bylo i de iure s to přivodit i všechny právní důsledky z toho plynoucí, považuje stěžovatel za nesprávný a ústavně nonkonformní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí proto Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele důkladně zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že pokud trestní řízení vykazovalo pochybení, pro která byla následně věc odložena, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo se všemi právními důsledky z toho plynoucími, a řádně probíhalo též související adhezní řízení. To mělo za následek i stavení promlčecí lhůty ve smyslu ust. §112 obč. zák. Po celou dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, pak promlčecí lhůta, jejíž délka vyplývá z ust. §106 obč. zák., ve smyslu ust. §112 obč. zák. neběžela a její běh pokračoval až poté, kdy byla trestní věc odložena. Stěžovateli nic nebránilo, aby poté, v průběhu jejího běhu, uplatnil proti primárním škůdcům svůj nárok formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou, která má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit).
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud přehledně a srozumitelně rozvedl možnosti, které stěžovatel měl při vymáhání škody, která mu měla být způsobena tzv. primárními škůdci i podmínky, za kterých by bylo možné uplatnit nárok na náhradu škody vůči státu dle zák. č. 82/1998 Sb. Závěru odvolacího soudu, který interpretuje běh lhůty dle ust. §112 obč. zák. ve vazbě na okolnosti trestního řízení skončeného odložením věci, v podstatě ve prospěch poškozených, jež své nároky v adhezním řízení řádně uplatnili, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že stěžovatel ohledně běhu uvedené lhůty zaujímá jiný právní názor a předkládá hypotetické úvahy o tom, že by s žalobou o náhradu škody uplatněnou v občanskoprávním řízení nebyl úspěšný, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu