ECLI:CZ:US:2013:2.US.4490.12.1
sp. zn. II. ÚS 4490/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. F., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 30, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 610/2012-79 ze dne 22. 8. 2012, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 441/2011 ze dne 16. 11. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 151/2010 ze dne 22. 6. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále též "tr. zák."), spáchaném zčásti ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Za výše uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců a jeho výkon jí byl současně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s vyslovením dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákonem. Též jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
O odvolání stěžovatelky (včetně odvolání podaného spoluobžalovanou) rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze výše citovaným usnesením tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka společně s další spoluobžalovanou dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy zásadně hodnotily a vyhodnotily důkazy v její neprospěch. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil tvrzené porušení základních práv a zrušil napadená soudní rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 5 byl dle jejího přesvědčení "již od počátku přesvědčen o tom, že trestný čin byl spáchán a v tomto směru rovněž vedl dokazování a především vyhodnocení provedených důkazů." Stěžovatelka je dále přesvědčena, že z poškozeného učinil obvodní soud "naivního prosťáčka", kterého měl dle vlastních slov stěžovatelky vylíčit jako "nebohou oběť nepravosti snad celého světa a především obžalovaných." Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dále vyslovila tak, že o projednávaném odvolání se ani nebude zmiňovat, neboť prý rozhodně nešlo o spravedlivý proces, odvolací soud byl s výsledkem "hotov raz dva a to plně v intencích soudu I. stupně. Při více než 580 dílčích útocích si nenašel ani chvíli na to, aby alespoň jeden nebo dva prověřil, prostě jsem vinná a hotovo." Stěžovatelka rovněž tvrdí, že nemůže být uznána vinnou trestným činem, znaky jehož skutkové podstaty nenaplnila. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen nejprve konstatovat, že obligatorní zastoupení stěžovatelky advokátem, tedy jím dodatečné doplnění ústavní stížnosti, v projednávané věci nesplnilo svůj smysl, jímž je, aby se jednak navrhovateli dostalo náležitě odborné pomoci v mimořádně závažném řízení před Ústavním soudem, jakož i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení, jednak aby sám Ústavní soud nebyl nucen neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání (viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996). Ústavní stížnost je totiž v dané věci toliko zachycením emocionálních pocitů v expresívní formě, nikoli odbornou argumentací, kterou by bylo možno alespoň zčásti přesvědčivě zpochybnit napadená rozhodnutí. Přitom jak prvoinstanční rozsudek, tak i na něj navazující další meritorní rozhodnutí v trestním procesu, zejména pak rozhodnutí dovolacího soudu obsáhle se věnující právní stránce trestného činu zpronevěry, znakům skutkové podstaty, nelze vnímat jako rozhodnutí jednostranně preferující závěry či důkazní návrhy státního zástupce, když námitky obhajoby jsou v těchto rozhodnutích rovněž podrobeny racionálnímu hodnocení (kupř. str. 101 - 103 rozsudku obvodního soudu). Tím, že stěžovatelka vede svoji argumentaci takřka výhradně v obecných, dále již nerozvedených tvrzeních, sama se připravila o možnost efektivní nápravy v řízení před Ústavním soudem.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu