ECLI:CZ:US:2013:2.US.4498.12.2
sp. zn. II. ÚS 4498/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bárty, zastoupeného Mgr. Josefem Krskem, x24g46b, advokátem se sídlem Perlová 14, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2012, č. j. 21 Cdo 2692/2011-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení principů a práv, vyplývajících z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když podle jeho názoru soudní moc neochránila jeho vlastnické právo.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci řízení vedeném podle části páté občanského soudního řádu, v němž se stěžovatel neúspěšně domáhal zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Dyjákovičky, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2000. Příslušný katastrální úřad totiž zamítl návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva podle uvedené kupní smlouvy především proto, že uvedenou kupní smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť její uzavření nebylo ve smyslu ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, schváleno Ministerstvem financí České republiky (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb."). Krajský soud v Brně žalobu zamítl. Vyšel z toho, že věc byla příslušným katastrálním úřadem správně posouzena podle zákona č. 219/2000 Sb., i když se stal účinným až dnem 1. 1. 2001 a smlouva byla podepsána dne 29. 12. 2000, neboť podle ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem se zkoumá, zda k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu, ke dni podání návrhu na vklad a k tomu došlo až dne 23. 1. 2008. V podstatě shodné stanovisko zaujal i odvolací soud.
Stěžovatel této argumentaci čelil v dovolání především tvrzením, že takový výklad je v rozporu se zásadou nepřípustnosti retroaktivity a dále poukázal na to, že souhlas k převodu byl dán již v roce 1997 podle vyhlášky Federálního ministerstva financí ze dne 24. června 1988 č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a proto legitimně očekával, že smlouva je platná a ke vkladu vlastnického práva podle ní do katastru dojde. Dovolací soud mu však nedal za pravdu a jím podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť důvody v něm uvedené neshledal způsobilými založit jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vychází z ustálené judikatury, kterou příkladmo ocitoval, a rovněž ze znění ustanovení §5 odst. 1 věty druhé zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Ve svém podání uvedl, že souhlas Ministerstva financí z roku 1997 udělený podle vyhlášky 119/1988 Sb. byl udělen k prodeji nemovitostí a nikoliv k prodeji konkrétní osobě a polemizuje s názorem dovolacího soudu, který se ve shodě se stanoviskem soudů nižších instancí vyslovil v tom smyslu, že při posuzování souhlasu k převodu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. se musí vycházet ze stavu, jaký zde byl dán ke dni podání návrhu na vklad. Právě v tomto právním názoru dovolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně chráněných práv, neboť napadeným rozhodnutím "nebylo ochráněno jeho vlastnické právo a v rozporu s Ústavou nebyl umožněn zápis tohoto práva do katastru nemovitostí", přičemž jeho právo bylo "porušeno zvlášť hrubým a diskriminačním způsobem". Rozhodnutí vrchního soudu bylo po právní stránce zásadního významu a důvodně se vůči státu domáhal soudní ochrany. Pokud jej tak dovolací soud nevyhodnotil, dotkl se nepřípustně stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 9/2008 a seznámil se s jeho obsahem.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami a spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 9/2008, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel nyní napadá procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší otázku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu je potřeba obecně předeslat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (stran stěžovatelem nadnesené otázky výkladu §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. odkázal na svou konkrétní judikaturu), a tedy proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu