ECLI:CZ:US:2013:2.US.45.13.1
sp. zn. II. ÚS 45/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 408/2012 ze dne 9. října 2012 a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 86/2009 ze dne 31. července 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti citovanému usnesení Městského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v pravomocně ukončené trestní věci stěžovatele vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 92 T 86/2009.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jak ve svém návrhu na povolení obnovy trestního řízení, tak i v průběhu veřejného zasedání konaném Městským soudem v Brně o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, dospěl Městský soud v Brně a posléze i Krajský soud v Brně k závěru, že ačkoliv byl svědkyním vystupujícím v původním trestním řízení vedeném proti stěžovateli povolen dlouhodobý pobyt dle §42e zákona č. 326/1999 Sb., odmítly postup Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky (dále též "ÚOOZ") přezkoumávat a provádět důkazy prostřednictvím spisů vedených Ministerstvem vnitra k žádostem o povolení k dlouhodobému pobytu svědkyň. Z odůvodnění napadeného usnesení je prý zřejmé, že Městský soud v Brně, aniž by si sám svoji vlastní činností vykonávanou v rámci své soudní pravomoci zjistil zákonnost procedury při udělování dlouhodobého pobytu svědkyním, učinil bez jakéhokoliv zákonného podkladu závěr o tom, že se svědkyně nachází v legálním (pobytovém) procesu. Bez provedení potřebných důkazů, které stěžovatel v žalobě na obnovu řízení navrhoval provést, nemohl dle jeho názoru soud prvého stupně dospět k závěru, zda bylo svědkyním uděleno povolení k dlouhodobému pobytu v souladu se zákonem či jako odměna za svědectví proti stěžovateli, kdy věrohodnost takovýchto výpovědí může být značně snížena. Stěžovatel má dále za to, že tyto skutečnosti jsou způsobilé k povolení obnovy řízení, které v jeho věci skončilo pravomocným rozsudkem. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, resp. zejména před soudem druhé stolice a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Dále je třeba poznamenat, že Ústavní soud je s odkazem na ustanovení čl. 87 Ústavy oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených, přičemž obsahem ústavní stížnosti vyžadované rozhodnutí o povolení obnovy řízení nespadá do žádné z jemu svěřených pravomocí, a proto ani nemůže sám hodnotit, zda přijetí či odmítnutí stěžovatelem předestřených nových důkazů je či není způsobilé založit obnovu trestního procesu; tím by neodůvodněně zasáhl do pravomoci svěřené zákonem obecným soudům.
Krajský soud nepochybil z ústavněprávního hlediska ani v tom, pakliže poukázal na to, že ze strany stěžovatele jde o snahu nového a jiného hodnocení důkazů, zvláště pak svědeckých výpovědí vzpomínaných svědkyň, a že se proto nejedná o nové důkazy či důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést k jinému rozhodnutí ve věci. Rovněž v této souvislosti stížnostním soudem učiněný odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1498/11 ze dne 13. 7. 2011), kterým nebyla, mimo jiné, otázka přístupu obecných soudů v relaci k příslušným svědeckým výpovědím v původním trestním řízení shledána jako ústavně nekonformní, nelze hodnotit jako nepřípadný, má-li krajský soud za to, že předmětný návrh na povolení obnovy řízení nesměřuje vůči žádnému konkrétnímu porušení práva stěžovatele v trestním řízení, ale domáhá se de facto revize hodnocení svědeckých výpovědí.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu