ECLI:CZ:US:2013:2.US.4501.12.1
sp. zn. II. ÚS 4501/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Lucií Válovou, advokátkou se sídlem Výhledová 548, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2012 č. j. 3 Cmo 34/2012-275 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 č. j. 41 Cm 17/2007-255 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 41 Cm 17/2007, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 3 Cmo 175/2011, odňato osvobození od povinnosti platit soudní poplatky a současně byla zamítnuta její žádost o ustanovení zástupce.
Stěžovatelka podala dne 29. 12. 2011 další žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, v níž znovu rekapituluje své majetkové poměry s tím, že je soud musí vzít v potaz. V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze její návrh zamítl a Vrchní soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů ve výrocích, jimiž nebyl stěžovatelce ustanoven advokát, brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které nesouhlasí s hodnocením obecných soudů a domnívá se, že ustanovení zástupce z řad advokátů je nezbytně třeba k ochraně jejích zájmů. Odůvodnění napadených rozhodnutí v této otázce pokládá za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Na závěr navrhla, aby Ústavní soud zrušil dotčená rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je veskrze polemikou se správností závěrů a úvah obecných soudů, snahou o jejich revizi, čehož se ve světle výše nastíněného nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat. Důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelky byla předně skutečnost, že stěžovatelka v řízení vystupuje jako správkyně dědictví, nikoli jako fyzická osoba jednající sama za sebe. V takovém případě totiž nejsou pro přiznání osvobození podstatné majetkové poměry stěžovatelky, nýbrž stav dědické podstaty a možnost hradit náklady řízení z ní. Obecné soudy přitom konstatovaly, že se stěžovatelka ani nepokusila získat peníze z dědické podstaty pro vedení konkrétního nadepsaného sporu, ale ve svém předchozím návrhu i nyní stále poukazuje pouze na své majetkové poměry. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyložily, z jakých důvodů stěžovatelčině žádosti nemohly vyhovět. Přesvědčivě se vyjádřily i k námitce stěžovatelky, že v jiném řízení, které u totožných obecných soudů vede, bylo její žádosti o ustanovení advokáta vyhověno.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu