ECLI:CZ:US:2013:2.US.4530.12.1
sp. zn. II. ÚS 4530/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie Smrčkové, 2) Františka Kubíčka, 3) Hany Altmanové, 4) Evy Roučkové, 5) Jana Langhammera, 6) Žofie Kubíčkové, 7) Miroslava Kubíčka, 8) Františka Kubíčka, 9) Jiřího Kubíčka, 10) Václava Kubíčka, zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem advokátní kanceláře v Šumperku, Starobranská 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2012 č.j. 28 Cdo 838/2012-855, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2011 č.j. 56 Co 40/2011-767 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 5. 2010 č.j 11 C 116/92-710, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo v plném rozsahu vyhověno jejich žalobě, kterou uplatnili nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. na vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí (znárodněných v rozporu s platnými právními předpisy).
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud žalobě stěžovatelů částečně vyhověl a rozhodl o vydání některých nemovitostí a částečně žalobu zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvého stupně ohledně některých, ve výroku specifikovaných nemovitostí, změněn, a to jak ve prospěch stěžovatelů, tak v jejich neprospěch; ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem v části směřující proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné a v části směřující proti měnícím výrokům a výroku o zastavení řízení zamítnuto jako nedůvodné.
Dle stěžovatelů soud prvního stupně svým liknavým postupem i důvody zamítnutí části žaloby nepochopil nebo přehlédl smysl restitučního zákona. Odvolací soud pak věc zkoumal a hodnotil nikoliv z hlediska účelu restitučního zákona, ale z hlediska právě opačného. Zákonnou povinnost vydat oprávněným osobám vše, co zákon umožňuje, nahradil ochrannou péčí o majetek a další fungování povinné osoby. Nejvyššímu soudu vytýkají, že věc vyřídil formalisticky a bez řádného zdůvodnění.
Stěžovatelé zejména namítají, že "věc", o jejíž vydání usilují, tvořila funkční celek, který by měl být respektován a zachován i v rámci vydání oprávněným osobám, neboť posudky znalců rovněž potvrdily, že většina staveb, upravených nebo později pořízených na restitučních pozemcích, měla povahu příslušenství nebo součásti továrny jako věci hlavní, ke které plnily funkci doplňkovou. V ústavní stížnosti uvádí jednotlivé výhrady k závěrům soudů týkajícím se nemožnosti vydat dílčí nemovitosti a zdůrazňují, že soudy nesprávně posuzovaly a hodnotily nemovitosti jednotlivě a odděleně jako samostatné věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatelů ohledně nedostatečného skutkového zjištění, pochybení v právním posouzení věci, nedostatku řádného odůvodnění rozhodnutí či nepochopení účelu restitučních zákonů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, včetně výslechů účastníků, svědků, provedení listinných důkazů a znaleckých posudků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že na rozdíl od tvrzení uváděných stěžovateli se obecné soudy otázkou, zda požadované nemovitosti tvoří jeden celek, od nějž nelze jednotlivé budovy oddělit, či zda se jedná o samostatné věci ve smyslu právním, velmi důkladně zabývaly. Konkrétně uvedly, u kterých budov nedošlo od znárodnění ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru, u kterých budov došlo k zásadní přestavbě, resp. výměně nejméně poloviny prvků dlouhodobé životnosti, v případě kterých nemovitostí se jedná o nové objekty, jež byly na odňatých pozemcích nově vystavěny a uvedly, které pozemky nelze vydat právě z důvodů jejich zastavění novými stavbami.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že právě s přihlédnutím k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vycházel při interpretaci použitých ustanovení z ratione legis restitučních předpisů, a proto vzal v úvahu stav, kdy byly z pozemků původních vlastníků odděleny ty (nyní individuálně určené) části pozemků, na nichž stojí nové stavby. Při jiném náhledu bylo by nutno žalobu o vydání všech staveb na původních pozemcích zamítnout podle §8 odst. 3) zák. č. 87/1991 Sb., respektive zamítnout ji v celém rozsahu, tedy rovněž ohledně požadavku na vydání pozemků. Soud proto zohlednil, že některé objekty jsou relativně samostatnými stavbami, tedy nemovitostmi oddělitelnými od zbývající části areálu. Uvedený výklad a aplikace restitučního zákona umožnuje, aby stěžovatelům mohla být fakticky, formou věcného plnění, vydána podstatná část majetku původních vlastníků. Povinnosti k vydání nepodléhají pouze ty části pozemků, jež byly po roce 1951 zastavěny, a drobná stavba, která se stala v důsledku stavební činnosti součástí jednoho z objektů. Za nevydané nemovitosti přitom žalobcům náleží finanční náhrada.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy velmi podrobně vysvětlily na základě, kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Námitkami stěžovatelů se zabývaly a vyložily, proč je považovaly dokazováním za vyvrácené. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly soudy právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle. Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nesporně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
K námitkám týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že, jak dlouhodobě judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž je konstatována přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by Ústavní soud mohl přistoupit, jen pokud by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (šlo by o projev svévole, Nejvyšší soud by se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit, či v případě absence odůvodnění). Těmito vadami však napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí. Obdobně neshledal Ústavní soud ústavně rozpornou část rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání, neboť dovolací soud dostatečně vyložil, proč neshledal, zejména s ohledem na správnou aplikaci a výklad příslušných právních předpisů, dovolání stěžovatelů jako důvodné.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu