ECLI:CZ:US:2013:2.US.4533.12.1
sp. zn. II. ÚS 4533/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Věrou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2012 č. j. 6 Tdo 821/2012-22, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 4 To 47/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2012 č. j. 11 T 89/2011-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. listopadu 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "městský soud" nebo "soud prvního stupně") ze dne 5. ledna 2012 č. j. 11 T 89/2011-147 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 4 To 47/2012 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. prosince 2009, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 9. listopadu 2008 večer v prodejně tabáku nacházející se v obchodním centru Vaňkovka v Brně vybaven dlouhým nožem požadoval po prodavačce vydání peněz, po spuštění výstražného zvukového signálu však utekl, aniž by stihl cokoliv odcizit či způsobil jakoukoliv škodu. Při spáchání skutku měl přistoupit k prodejnímu pultu, položit na tento pult papírovou tašku a poté, co jí prodavačka namarkovala a zeptala se, co si přeje dál, odpovědět výzvou "Naplnit!" Městský soud ve svých skutkových zjištěních vycházel z toho, že na předmětné papírové tašce byla nalezena daktyloskopická stopa, která potvrzuje, že jí stěžovatel držel ve své levé ruce. Uvedená prodavačka jako svědkyně přitom ve své výpovědi popsala způsob, jakým došlo k předmětnému skutku. Nepamatovala si sice přesnou podobu a hlas pachatele, a tedy nevěděla, zda jím byl stěžovatel, nicméně držel předmětnou tašku přímo v rukou v okamžiku, kdy jí položil na pult. Tyto dva důkazy, tj. výpověď svědkyně a daktyloskopická stopa, zhodnocené ve vzájemné souvislosti a ve spojitosti s prokázanými okolnostmi případu k motivu a pohnutce stěžovatele, jenž se v předmětném období opakovaně dopouštěl majetkové činnosti, aby si opatřil prostředky na nákup drog, podle městského soudu jednoznačně prokazují, že spáchal předmětný skutek. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. září 2012 č. j. 6 Tdo 821/2012-22 podle §265 odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
3. Stěžovatel má za to, že byl odsouzen pouze na základě uvedené daktyloskopické stopy, která ale dokládá jen fakt, že v časově neurčené době v prodejně byl a tašky se dotkl. V žádném případě však neprokazuje, že by se nacházel na místě činu v inkriminovaném čase, nebo že by tento čin dokonce spáchal. Na předmětné tašce se přitom nacházely i šmouhy či fragmenty daktyloskopických stop jiných osob, byť nebyly způsobilé a upotřebitelné k jejich identifikaci, případně k identifikaci pachatele. Kromě toho uvedl, že ani 9. listopadu 2008, ani dne předchozího či následujícího nebyl viděn, kontrolován či zadržen v Brně či jeho blízkém okolí. I v minulosti přitom, pokud byl trestán pro majetkovou trestní činnost, vždy se jí dopouštěl na území Jihlavy, Havlíčkova Brodu a okolí. Z těchto důvodů je přesvědčen, že byl uznán vinným za stavu naprosté důkazní nouze, pročež závěr o jeho vině představuje svévoli soudní moci. Ani jeden z důkazů ho neusvědčuje mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost jako pachatele skutku, pro který byl odsouzen. Tím bylo v jeho případě porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i zásada presumpce neviny a od ní se odvíjející princip in dubio pro reo. Závěr o tom, že se trestného jednání dopustil právě stěžovatel, byl zároveň v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 89/2011 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Ti shodně pouze odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí; jejich vyjádření byla následně zaslána stěžovateli, přičemž mu byla poskytnuta lhůta k případné replice, kterou nevyužil.
II.
Vlastní posouzení
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu zásadně není oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; jejich postup a rozhodnutí může přezkoumávat toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stěžovatel ve své argumentaci uplatňuje námitky, jež sice v obecné rovině mohou odůvodňovat závěr o porušení základního práva při realizaci důkazního řízení [srov. např. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 15. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269) nebo ze dne 12. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), též usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)], v dané věci jim však nelze přiznat opodstatnění. Obecné soudy dospěly s ohledem na výpověď svědkyně k závěru, že otisk prstu stěžovatele, který se našel na předmětné papírové tašce, byl zanechán právě během přepadení. Ve svých úvahách přitom zohlednily i další důkazy, objasňující mimo jiné motiv tohoto jednání. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněná. Vyplývá z nich, že obecné soudy vzaly při hodnocení důkazů v úvahu všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jakož i to, že bylo dosaženo nezbytné praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, pročež nebyl důvod postupovat podle zásady in dubio pro reo. Předmětná skutková zjištění byla učiněna v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, na jehož základě by bylo možné konstatovat porušení základních práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu