ECLI:CZ:US:2013:2.US.4544.12.1
sp. zn. II. ÚS 4544/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2012, č. j. 21 Cdo 3188/2011-161, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2011, č. j. 15 Co 359/2009-126, a proti výroku II. usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. dubna 2009, č. j. 10 C 253/2007-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nepřipuštění stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení o zaplacení částky ve výši 20.000 Kč, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a v jeho rámci princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a současně došlo i k porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 30. dubna 2009, č. j. 10 C 253/2007 - 102, ve výroku I. připustil, aby JUDr. Dana Nováková (manželka stěžovatele) přistoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného a současně výrokem II. nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění jeho vedlejšího účastenství. Dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal právní zájem na výsledku řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. dubna 2011, č. j. 15 Co 359/2009-126, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že stěžovatel nemá právní zájem na rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí soudu nevyvolá změnu v jeho právním postavení.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2012, č. j. 21 Cdo 3188/2011-161, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud dovodil, že přípustnost dovolání nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu upravující podmínky přípustnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí procesní povahy nelze opírat přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dovolání není přípustné ani podle §238, §238a a §239 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v §239 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že soud se měl jeho dovoláním zabývat, neboť přípustnost dovolání, přestože se jedná o otázku procesní povahy, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně nevylučuje. Je to dáno tím, že v rámci obrany proti žalobě uplatňuje stěžovatel námitky vycházející z hmotněprávní úpravy. V další části ústavní stížnosti brojí proti vlastním rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu o nepřipuštění jeho osoby na straně vedlejšího účastníka. Dovozuje, že v případném exekučním řízení mohou být jako manžela vedlejší účastnice dotčena i jeho majetková práva. K tomu podotýká, že nejde pouze o zájmy majetkové povahy, nýbrž i o otázku cti a dobrého jména.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť proti uvedenému rozhodnutí procesní povahy (nepřipuštění dalšího vedlejšího účastníka na straně žalované) procesní předpisy podání dovolání neumožňují. K tomu Ústavní soud podotýká, že je zásadně věcí Nejvyššího soudu, aby posoudil otázku přípustnosti dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012 umožňovalo připuštění dovolání, pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínkou stejně jako u přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012 bylo, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí o připuštění dalšího vedlejšího účastníka do řízení je ovšem ryze procesním rozhodnutím bez ohledu na to, že by tento vedlejší účastník mohl v řízení uplatňovat námitky vycházející z hmotněprávní úpravy. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné pochybení, a proto ústavní stížnost ve vztahu k jeho rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovídajícím způsobem přistoupit k rozhodnutím soudů nižších instancí. Ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť stěžovatel podáním dovolání nevyčerpal efektivním způsobem opravné prostředky. Přestože byl o nepřípustnosti dovolání odvolacím soudem náležitě poučen, podal tento mimořádný opravný prostředek, čímž ovšem vlastním zaviněním zmeškal lhůtu pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Beneficium stanovené pro stěžovatele v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. prosince 2012, podle něhož platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, se v dané věci neuplatní, neboť Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatele na základě svého uvážení, nýbrž z důvodu, že proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné vůbec (na základě žádného z procesních ustanovení upravujících přípustnost dovolání). Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. prosince 2012 jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu