ECLI:CZ:US:2013:2.US.4555.12.1
sp. zn. II. ÚS 4555/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatelky Mariky Cvrkalové, zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. července 2007, č. j. 4 C 108/2004-122, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 16 Co 444/2007-142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2012, č. j. 33 Cdo 4119/2010-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně žalovala Martinu Helánovou (dále jen "žalovaná") o nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy, jejíž obsah byl specifikován v petitu žaloby. Šlo o to, že stěžovatelka spolu se svým manželem na jedné straně uzavřela se žalovanou na straně druhé smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Protože na jejího manžela byl prohlášen konkurz, došlo v důsledku toho k zániku společného jmění. Z této skutečnosti dovozovala svoji aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Okresní soud Brno - venkov ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatelka nebyla samostatně aktivně legitimována k podání žaloby a dále také proto, že nebyla zaplacena dohodnutá kupní cena ve smyslu smlouvy o budoucí kupní smlouvě.
3. K odvolání stěžovatelky v této věci jednal odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jako další důvod pro zamítnutí žaloby nemožnost plnění sjednaného v dohodě o budoucí kupní smlouvě. Tato totiž byla uzavřena až po prohlášení konkurzu na manžela stěžovatelky, kterýmžto aktem došlo k zániku společného jmění manželů. Pokud smlouva o budoucí kupní smlouvě obsahovala ujednání o nabytí předmětu smlouvy do společného jmění manželů, šlo o sjednání plnění, které bylo nemožné a šlo tudíž o neplatnou smlouvu.
4. Stěžovatelka ještě podala dovolání, které bylo odmítnuto shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné a to z toho důvodu, že nesplňovalo požadavky stanovené v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Bylo tomu tak proto, že stěžovatelka v dovolání napadla pouze jeden z důvodů zamítnutí žaloby a to neplatnost dohody o budoucí kupní smlouvy pro nemožnost plnění, ale nenapadla nedostatek věcné aktivní legitimace. Proto i kdyby se soud zabýval takto nastolenou právní otázkou, nemohlo by se její řešení promítnout do poměrů stěžovatelky.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje svůj právní názor na předmět sporu a postupně zpochybňuje závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Vytýká jim formalistický přístup k výkladu práva zejména ve vztahu k obsahu smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou považuje za platnou minimálně v té části, která se týká jí. Z toho pak dovozuje svoji aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby a odmítá závěr o nemožnosti dohodnutého budoucího plnění. Zpochybňuje také závěr soudu prvního stupně o nezaplacení dohodnuté kupní ceny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušit všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky jsou námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a to ani, kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
8. Ústavní soud ověřil ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 4 C 108/2004, který si k tomu účelu vyžádal, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu